Mžitky

Tento životopisný snímek vyprávějící o avantgardním polském malíři Wladyslawu Strzeminském mě jen utvrdil v přesvědčení, jak důležité je, že komunisté byli před více než třiceti lety v zemích Východního bloku odstaveni od moci. Jejich nadvláda nicméně i přesto stihla napáchat zničující škody. Z té totální destrukce jedince a jeho osobnosti, potažmo celé společnosti, na níž film Andrzeje Wajdy poukazuje, opravdu mrazí. (75%) (15.02.2023)

"Tiež som veril, že jediným účelom umenia je slúžiť spoločenskému pokroku. Ale to bolo v roku 1919“, hovorí hlavná postava v čase, keď slobodne tvoriť umenie bolo nemysliteľné, pretože základným meradlom umeleckého výkonu bolo čím krajšie nakresliť fúziky gruzínskemu gaunerovi s poďobaným ksichtom. Napriek tomu, že ide o podchytenie života jedného umelca z hľadiska chorej doby, ale svojím spôsobom je vlastne každá doba chorá, je zaujímavé, že film má najnižšie hodnotenia priamo u Poliakov, ktorí protestujú, že ide len zjednodušený príbeh o talentovanom umelcovi, o dobrom deduškovi bez nohy a ruky, ktorého mal každý rád a ktorého úrady za jeho statočné názory nepriamo odpravili zo sveta. A vraj to celkom tak s jeho úžasnou povahou nebolo, vraj bol brutálny voči svojej vlastnej rodine. Ťažko hodnotiť, ale bez vetra sa ani chlp v nose nepohne. Posledný Wajdov film však chce byť filmom o totalite a nie biografiou Strzemińského, takže z toho hľadiska spokojnosť, ale žiadna Oscarovka to nie je, hoci poľskí akademici dúfali v opak. (17.12.2023)

Mé neojoblíbenější Wajdovy filmu jsou z prvé poloviny sedmdesátých let, od devadesátých letech se stále více věnuje palčivým místům polské bolševické historie. Zde je to doktrína socialistického realismu, která spolehlivě likvidovala všechny upřímné tvůrce: buď umřeli na úbytě, nebo přestali tvořit, nebo si navlékli plášť z odporné tkaniny kajícníků. Zajímavé, a snad i trochu zarážející je, že režisér při své kritice používá stejnou metodu, stejný realismus (na tom, zda socialistický nebo nějaký jiný, až tolik nezáleží). To, co si dovolil v oněch sedmdesátých letech "za bolševika", tomu se "za konzumu" už nepřiblížil. Přesto i jeho pozdní filmy mají vysokou úroveň (porovnejte s Menzlem nebo Jakubiskem), jsou strhující, a vždycky se v nich najde něco, co zaujme mimořádnou pozornost. Zde to nejspíš bude osud (možná až nadměrně hrdé) profesorovy dcerky a jejich vzájemný vztah, který je sice mnohem tenčí, ale také mnohem tužší, než u jeho studentů. Pozn. 1: Příliš nevěřím v tvůrčí sílu devadesátníků, spíš bych to bral jako kolektivní dílo polské kinematografie, jako společnou poctu slavnému režisérovi - též od neméně slavného Bogusława Lindy. Pozn. 2: Závěrečný boj (mortal kombat) profesora Strzeminského s plastovými manekýnami je skuteně vyvrcholením filmové narace. (02.07.2017)

I když jsem od Wajdy ještě zdaleka všechny jeho filmy neviděl, pokud jsou jeho předešlé stejně kvalitní, tak to vážně klobouk dolů. Silný příběh, podpořený možná ještě silnějším, hereckým výkonem Boguslaw Lindy v hlavní roli. Polský, mnohdy vzdorovitý naturel byl a je tak na míle vzdálen od toho našeho a tenhle film mě v tom zase jednou po čase utvrdil. (02.07.2017)

Andrzej Wajda nepatřil do starého železa ani v devadesáti. Smekám! Zápas o uměleckou integritu s tupou masou papouškující stranické doktríny se určitě nedal vyhrát, ale někteří umělci ho prostě nedokázali vzdát. Jednoho takového výborně ztvárnil Bogusłav Linda, a ani to není tak plakátově jednoznačný hrdina, jak jsem se obával. Druhou nejdůležitější roli podobně bravurně zvládla Bronislawa Zamachowská, a mně přišlo, že perspektiva tohoto světa z pohledu dcery je ještě větší síla, než osud samotného malíře. (22.02.2024)