Petrolejové lampy

Po letech a opět nádherný zážitek. Nebeská hudba Luboše Fišera, impressionistické obrazy jak od Augusta Renoira - promenáda v parku jakoby mu ze stojanu vypadla, zhudebněné básně Františka Gellnera, Iva Janžurová dokazující, že není jen komediální herečkou ( byť to ukázala jak v Kočáru do Vídně, tak třeba v Čest a sláva) a Petr Čepek, který dle slov Juraje Herze poprvé skutečně hrál. Drama až baladických rozměrů, které citlivě na filmové plátno převedl Pan režisér společně s Václavem Šaškem. Ten v rozhovoru připustil, že natáčení neprovázely větší problémy, ovšem jedna scéna musela být vystřižena. Při schvalování se nelíbilo, že I.Janžurová odnáší nemocného P.Čepka na zádech ze skal, prý v tom viděli sexuální podtext...absurdní, jako tehdejší doba sama! A štěstí, že J.Herz neznal knižní předlohu, jelikož pak by možná nevybral I.Janžurovou, což by byla nenapravitelná škoda. A Pavla měl původně hrát E.Cupák. Herz se rozhodl pro Čepka, kterého narozdíl od Cupáka znal. (04.05.2011)

Proměna Petra Čepka z urostlého a hezkého chlapíka v roztřepanou a bláznivou trosku je neskutečná a mistrovsky zahraná! A Iva Janžurová v roli staré panny Štěpy je úžasná a opět dokazuje, že Iva Janžurová dokázala zahrát ztřeštěné postavy, ale také vysoce charakterní postavy, jakou Štěpa byla. K absolutní dokonalosti hraje hudba mistrovského pana Luboše Fišera. Klenot československé kinematografie. (29.10.2013)

Herecký výkony Janžurový a Čepka byly excelentní, ale moc jsem nepobral návaznost prvních patnácti minut na děj a co se týká zpracování, tak jsem začátek protrpěl v nelidských mukách. I když je většina filmu skvělá, tak na čtyři hvězdičky to pro mě není, i když tři mi přijdou málo. Podobné filmy ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. (24.12.2008)

Bujaré, trochu křečovité veselí úvodních scén silvestrovské oslavy (příchod nového století) se rychle vytrácí, film se dostává do poloh takřka baladických a hořký konec se nezadržitelně blíží. Hlavní herecká dvojice Janžurová-Čepek je vynikající a Petr Čepek v životní roli. Všichni ostatní působí vedle nich - omlouvám se všem! - jako statisté. Kupodivu mi moc nevadí, že zpracování plně neodpovídá literární předloze. Ale jednu výtku bych přece jenom měla: Juraj Herz použil k dokreslení dekadentních nálad na přelomu století Gellnerovu báseň Perspektiva. Je nemyslitelné, že by se tento popěvek zpíval v r. 1900 ve společnosti jako módní šlágr, který by si lidé prozpěvovali na malém městě ve společnosti nebo v rodině a dokonce s jistou dávkou sentimentu! Gellnerova poezie byla považována ve své době za neuměleckou a odpudivou pro mnohé vulgarity, cynismus a nemorálnost. Obdivoval ji pouze takový S. K. Neumann a okruh jeho hospodských anarchistických přátel! Rozhodně to nezapadá do obrazu maloměšťáckého prostředí, v němž se děj odehrává. (18.09.2013)

Dvojhlasý žalozpěv o zmařených nadějích. Svatba Štěpy a Pavla půlí film na romantickou a naturalistickou část. Ta první, plná hýřivých barev, smíchu a nadějných vyhlídek mi připomíná příběhy Jane Austenové. Romantické komedie mravů, kde jsou vytoužené vdavky prostředkem k duchaplnému rozkrývání dvojí morálky, veřejné a soukromé, i cílem směřování děje. Štěpa by si o tom jistě měla co říct s Elizabeth Bennetovou nebo Eleanor Dashwoodovou. I ona je třídně kategorizovanou společností pozorována skrz prsty jako cizorodý element, který narušuje zasedací pořádek. Jane Austenová asi věděla co dělá, když dovedla třeba Elizabeth a pana Darcyho před oltář a do jejich společného života už nenahlížela. Pravděpodobně by jen nerada připouštěla možnost, že je Darcy v soukromí vulgární syfilitik. Tím se dostávám ke druhé části, která zvolnila tempo událostí a dala Petru Čepkovi a Ivě Janžurové konečně možnost psychologické drobnokresby, na kterou v uspěchané a proto odtažité první půlce nebyl potřebný prostor. Pokud vím, adaptace Havlíčkova románu (který jsem nečetl) si totiž z předlohy bere jen několik posledních kapitol. Ano, jedno ze zlatých pravidel dramaturgie velí "začněte vyprávět co nejblíž konci". Jenže pozvolná kauzalita událostí, které vedly k bezútěšným následkům, je tady zhuštěna na úkor jejich věrohodnosti. Některé vedlejší postavy (třeba služka na statku nebo Štěpina matka v jinak výborném podání Marie Rosůlkové) bez zjevného zdůvodnění mění své chování z jednoho extrému ke druhému, jiným (například skupině Štěpiných přátel z ochotnického kroužku) byl odepřen nárok na individuální charakterizaci. Tyto drobné vady na kráse a trhliny ve struktuře scénáře dělí Petrolejové lampy od mého plného hodnocení. Jinak je doporučuji jako jedno z nejlepších českých melodramat. 80% (22.05.2010)