Sběrné surovosti

Je to síce absurdné, ale mám opačný názor, ako jednotka medzi mojimi obľúbenými užívateľmi - gudaulin. Hrabalovu predlohu som čítal a neherci nezodpovedali mojej predstave po prečítaní knihy. Pri výbere a vedení nehercov som vnímal rozdiel medzi Herzom a Formanom, pri pretlmočení Hrabala som zasa vnímal rozdiel medzi Menzelovým a Herzovým pojatím. V každom prípade považujem Sběrné surovosti za zaujímavý a podnetný film, akurát, že som ním nebol primerane nadšený. (03.09.2014)

Podle mého má film dva zásadní nedostatky. Jednak na něm hrozně moc vidět, že se Herz otrocky držel knížky, takže má člověk pocit, že čte Hrabala, a nikoliv že se dívá na film. Za druhé (a to je skutečně spíš Hrabalův problém obecně) nelze nevidět, že takovíto lidé v reálu neexistují; to se snad odehrává na Marsu. Ale třeba někomu vyhovuje ta poetika typu: co by bylo, kdyby to takle bylo, to by bylo! (12.02.2011)

Hrabal byl v šedesátých letech zkrátka in, je dodnes, a to jak knižně, tak filmově. Začínal s ním i Juraj Herz, a rozhodně si na něm zuby nevylámal, ba naopak. Jedná se o precizně zvládnuté středometrážní dílko, které svým nehereckým obsazením, humorem a prostředím opravdu navozuje atmosféru Hrabalových povídek. (02.05.2007)

Nikdy jsem nikoho ze zde účastněných herců neviděl, nebo si to aspoň nepamatuju. Halama je skvělý, a stejně tak Ketzek. Každému tahle hrabalovina vonět nebude, ale ten jeho slepenec z životní filosofie a moudra z toho čpí hodně daleko. Nic se tam neděje, ale v porovnání s francouzským pokusem Věry Caïs se tohle nedá srovnávat, Halama zkrátka Noireta přehrál. (04.08.2012)

Herz nějak není můj šálek kávy. I tady vidím hlavně stavění na efektu, samonosnou morbiditu, klouzání po víceméně prázdně šokujícím povrchu (komu by nezatrnulo při pohledu na pilu zakusující se do dřevěného těla barokního světce nebo při zaslechnutí dětského pláče v hluku spuštěného lisu na papír), sázení na jednoduše čitelné stereotypy a diváckou zlomyslnost (když baba, tak hnusná). Hrabalovy postřehy a hlášky jsou sice skvělé, jenže v okatě bezzubých ústech postav vyznívají banálně jak hrnek s Mistrovým citátem na pultě krámku se suvenýry, za rohem už už vykukuje národní umělec a do Liškovy popisné kakofonie (když zmatek, tak zmatek) oplzle artikuluje své strašlivé Krááásnééé lidskééé pááábenííí… Ze sedmera původních „perliček“ pro mě jediná víceméně zapomenutelná. (23.06.2012)