Neznámá dívka

Ono je to přesně jak píše Matty. Nejsilnější je film ve chvílích, kdy ukazuje doktorku při práci. Na tom jejím neosobním přístupu k pacientům je něco podmanivého a nepamatuji si, že by mě někdy něco tak rutinního a obyčejného dokázalo upoutat. Adéle Haenel byla v tomto případě milionovou trefou. Jenže o co je silnější linie lékařská, o to slabší je ta pátrací. Na mě tady bylo až moc náhod, což by se ještě dalo překousnout, ale jestliže mi v jedné rovině ta absence emocí seděla, tak v té druhé jsem emoce postrádal. Navíc závěr s přiznáním byl příliš vykonstruovaný a celkový dojem hodně pokazil. 55% (20.05.2017)

S přibývajícími minutami jsem lépe chápal, co chtějí Dardennové sdělit a zároveň méně rozuměl tomu, proč to sdělují tak strašlivě krkolomným způsobem. Lépe by udělali, kdyby silně (a úmyslně?) neuspokojivou, příliš mnoho nikam nevedoucích odboček obsahující pseudodetektivní linii zcela vypustili a k poukázání na nedůvěru v komunitě a z toho plynoucí problémy využili drobných každodenních konfliktů mezi lékařkou (na roli skvěle připravená Adèle Haenel) a jejími pacienty. V prostém, stylisticky čistém a k žádnému konkrétnímu cíli nesměřujícím pozorování Jenny při práci tkví hlavní síla filmu. Jeho slabinu naopak představuje postupně sílící didaktismus, projevující se robotickým jednáním hlavní, vykoupení hledající a kompromisy odmítající hrdinky a přecitlivělostí vedlejších postav, chodících tezí. O sobeckosti lidí usilovně hledajících viníky vlastního neštěstí v někom jiném jsme přesvědčováni například prostřednictvím teenagera, kterému se dělá blbě od žaludku jen při pomyšlení, že by se měl zapojit do pátrání po dívce, již jako jeden z mála viděl krátce před její smrtí. Prapodivný mix tří obtížně slučitelných žánrů (sociálního dramatu, detektivky a morality) pak vrcholí na způsob deus ex machina. Namísto katarze se dostavuje zklamání. Částečně sice možná zamýšlené (život na rozdíl od fikce nenabízí elegantní řešení), ale z větší části vyplývající z toho, jak ledabyle jsou postavy napsané a k jak nepřesvědčivě motivovaným činům je tvůrci nutí. 55% (30.11.2016)

Tématem filmu je konflikt citu a rozumu. Krimi, na jejímž pozadí jsou divákovi zabaleny běžné denní situace. Přesné postižení společnosti bez zbytečné vaty. U jiného filmu by mohl divák začít pospávat, ale tento se style od ostatních liší - bez hudby, padnoucí přesný střih a přesné vyjadřování pocitů herci mlčením. (03.10.2017)

Jestli tě pacient dojímá, nejsi dobrý doktor. A co divák? Mladá lékařka Jenny ve filmu bří Dardennů pátrá po jméně pacientky, za jejíž smrt cítí jistou odpovědnost. V duchu frantíkovského pojetí le dogme 95 sledujeme morálně hutnou socio-detektivku zatíženou úvahami o různých druzích profesionality, spravedlnosti a několika hříchy, za něž by páter Knox rozhřeřešení bez příslibu extenzivního modlení neudělil. Byť je zarputilost hlavní hrdinky tak velká až hůře uvěřitelná, podobně jako další motivy některých vedlejších postav (opět skvěle slabošský Jérémie Reniér), není tím méně inspirativní. Dardenny šlechtí především to, že nepřestávají točit o normálních lidech, přestože tlak na prezentaci simulakra rozplývající se střední třídy je v kinematografii jistě značný. Belgie činžáků, uniformní architektury, karavanů, stavenišť, ikeácky (ne)zařízených bytů a sterilních ordinací je v jejich pojetí filmově nezajímavá, fakticky o to hodnotnější. Léčit pacienty bez pojištění jste asi nechtěla... (15.04.2018)

Už mě otravuje a unavuje Dardennovské sociálno. Všechno musí být sociální. Drama je sociální. Zápletka je sociální. Všechny postavy jsou sociální. Interiéry jsou sociální, exteriéry jsou sociální. V pohodě napsaný příběh je strašně sociální a tím pádem únavný. Bratři, prosím už příští rok netočte, pokud to bude další stejný film, děkuji. (17.10.2016)