Druhá strana naděje

Dnes tedy ten "finský film o migrantech". Zatím se to skoro nedá vydržet, furt se tam kouří! Ano. Je to takové finské. Teď hraji poker. Ten film je jak sen. Celou dobu přemýšlím, kdy se odehrává. Je to fascinující... Kouří se v restauraci, staré telefony, auta. Fini jsou boží! Úplně je v tom filmu vidím. Oni ti s kamennou tváří řeknou: My jsme Fini, my nemáme smysl pro humor a nikdy se nesmějeme. A myslí to jako vtip! Akorát se nesmějou. Přesně takový je tenhle film. Celý ten film je nejasný, skládá se ze spousty úskoků, lží, surreálných situací - nepoučuje, ale karikuje, je to skvělá komedie. Finská, ale komedie! To bezčasí v tom filmu! Postavy tvrdí, že je rok cca 2015, ale ty VIDÍŠ, že to tak není. Nejasnost, neurčitost, obecnost, atd. jako obraz té migrace, jak chce člověk migrantovi zlomit nos a zároveň mu pomoct, ta karikatura nácka s nožem, záchrana od bezdomovců... to všechno je taková "prasečí polívka" a spíš sled gagů než pohromadě držící film... ale já se bavil. (13.01.2019)

Aki Kaurismäki a všechny jeho trademarky jsou zpět v příběhu z aktuální imigrační krize. Už od úvodního manželského rozchodu je vidět, že si Aki stále vystačí bez dialogů a s humorem podává i věci, které vlastně vůbec nejsou k smíchu. Syrský uprchlík kromě evropské byrokracie bude muset čelit i absurdnímu světu Akiho Kaurismäkiho... :-) (06.07.2017)

Jak správně napsala Frida, tohle se Ti moc nepovedlo, milý Aki. Natočil jsi už mnohem lepší filmy a tenhle mi přijde, jako by po celou dobu jel nějak na půl plynu, no a ten závěr, ten tomu taky moc nepřidal, co si budeme nalhávat. Ale vůbec nad Tebou nelámu hůl. Tvé snímky mi totiž většinou sedí a že zrovna tenhle nevyšel? To je zanedbatelná věc, která se určitě v životě stane jednou každému. (12.12.2017)

Malokdo umi skloubit aktualni deni a problemy spolecnosti s nenucenym humorem a hudbou tak, aby to nebylo trapne a kycovite, ale zabavne a prijemne. Aki to opet dokazal - nechybi tradicni davka cynismu a satiry, ani vypraveni obrazem, perfektni kamerou a strihem bez zbytecnych reci... a kdyz uz dialog, tak stoji za to. Nemluve o vybornem castingu .) (25.11.2017)

Většina režisérských velikánů, kteří byli na vrcholu dejme tomu v 90. letech, mají v dnešní době problém udržet svůj vlastní unikátní rukopis, ať už se jedná o specifickou filmovou řeč, anebo (a to především) o vizuální estetiku. Problémem může být jejich vlastní umělecký vývoj, já vidím jako důležitý bod a zásadní problém v přechodu do digitálního prostředí. Ať už je vývoj techniky jakýkoliv, a i když třeba ještě dneska točíte na surovinu, málokdy má pak daný snímek ten pravý filmový look a feeling, ten pravý rukopis minulých dekád, kdy filmy byly mnohem filmovější, než jsou dnes. Celým tím okázalým shrnutím se dostávám k tomu, jak moc jsem byl nadšen, když jsem zjistil, že i v roce 2017 dokáže Kaurismäki natočit film, který je (v tom nejlepším smyslu slova) prostě dalším v řadě, a který v sobě nese všechny ty specifické prvky rukopisu, jež ho zdobí od samotného počátku. Policie sice má na stole notebooky, ale stejně pořád píše na stroji a má starý dobrý ciferníkový telefon a vám přijde, že takhle to prostě má být. Stále se v Kaurismäkiho filmu skoro nemluví, stále je vše dokonale mile prkenné, stále tam jsou ty natolik specifické polodetaily na obličeje postav stojící ve zcela specifickém druhu nasvícení. Kaurismäki má občas tendenci vyskočit z té zdánlivé emoční plochosti a začne posouvat svůj absurdní humor do trochu šílenější roviny. Já dávám přednost těm jeho filmům, kdy se tomu v podstatě zcela vyhýbá a celý děj tak proběhne v té suchohumorné rovině. Proto i u Druhé strany naděje bych měl k několika místům určité výhrady, nemění to ale nic na tom, že jsem si to celé opravdu užíval s pocitem neskutečně příjemného staromilství. 7/10 (06.09.2017)