Zastihla mě noc

Aby nenatočil běžnou agitku, používá Juraj Herz veškeré možné grafické experimenty (experimenty to ovšem byly kdysi, dnes už spíš jen postupy) - a myslím, že zdárně. Film má - na dobu trvání 2 hod. 10 min. - překvapivě rychlý spád, scény jsou neotřelé, snad jen záběr děje je poněkud široký. Četné "flash back" by se mohly kombinovat s "flash forward", jen kdyby bylo možno zachytit zlomový okamžik života Jožky Jabůrkové. Nastal v dětství, ve škole, v redakci, v KZ...? Možná nikdy, možná taková byla od narození. Pozn.: Ravensbrück - zde se ovšem nenatáčelo, scény z KZ jsou z polského Majdanku - a nikoli Rawensbruck, jak nás chce oficiální distributor, jako obvykle, klamat, jsem navštívil dvakrát. Leží v krásné krajině plné borovic, jezer a písku - ještě se tam najdou dopravní cedule "Zákaz vjezdu tanků" - zdokumentováno. Přečetl jsem i knihy bývalých trestankyň, kde byly publikovány i fotky jejich bachařek. Byly to zrůdy s absolutně tupými obličeji - v tom Herz střelil do křa, u nás by se přece také našly důstojné představitelky. Pozn.: Přece jen bychom se měli zamyslet, které období bylo pro filmovou Jožku zlomové. Nejspíš to bylo soužití s matkou, jejiž bigotnost transformovala do syndromu "pomoci potřebným". Tato polarita, přechod od kříže k srpu a kladivu, a naopak, se u nás po roce 89 stala skoro pravidlem. (25.07.2017)

Nic proti Jožce Jabůrkové. Určitě to byla zajímavá a statečná žena, která zemřela krutou smrtí v koncentráku. Ale to co z ní udělal tenhle film... Ta komunistická gloriola... To bylo tedy něco. Díky tomu je film jen prachprostou propagandou režimu pokřivující skutečnou postavu. Nevím čím si Herz zasloužil, že musel tohle točit. Zda se chtěl zalíbit nebo naopak musel odčinit cosi z minula... ale film byl dost nepovedený. Pár záběrů z koncentráku Rawensbruck mělo sílu, ale v souhrnu to bylo takové ploché bez emocí. Zaujmul mne spíše Hrušínský v roli nacisty, který má s Jabůrkovou poslední pohovor před jejím transportem, kdy ji nabízí kolaboraci nebo smrt. Na rok 1985 je tohle opravdu prorežimní až moc. * * (22.06.2014)

Ojojoj, to se nepovedlo. Není z toho ani sociální, ani válečné drama. Navíc bohužel všechny flashbacky jsou technicky tak mizerné, že není příliš k rozpoznání, co se děje. V oblasti sociálního dramatu utkví zkopírování Boženy Němcové, která též s despektem propírala žrádlo pro panského pejska v kontrastu s hladem v podzámčí. A o koncentračním táboře bych raději z úcty k režisérovi pomlčela. Tam se trošku podařila snad jediná scéna, když jde Jožka navštívit (ani se neptám, jak je to možné) své kamarádky, které se staly pokusnými vzorky. (03.07.2013)

"Uvnitř si mohu myslet, co chci. Život je jen kompromis." Tímto heslem jakoby se patrně Juraj Herz řídil, když natočil tento rozporuplný film. Na jednu stranu je to po umělecké stránce docela silné (zejména působivé jsou záběry spojené s retrospektivními vzpomínkami hlavní hrdinky), na druhou stranu je to celé značně poplatné tehdejšímu režimu. Z některých scén (například naturalisticky pojatá střelba do dělníků, včetně těhotné ženy) stejně jako z některých dialogů ("My máme pravdu, přeci nemůžeme prohrát..." "Historicky máme pravdu my…") mě bylo skoro do smíchu. Na druhou stranu z většiny scén z koncentračního tábora mě šel mráz po zádech. Snad jen scéna, kdy ruské vězeňkyně pochodují a zpívají k tomu hrdinnou píseň, byla dost přitažená za vlasy. Přesto bych ale řekl, že se Herz s tímto námětem ze života komunistické novinářky a pražské radní Jožky Jabůrkové vypořádal v zásadě se ctí. (10.04.2018)

Herz natočil dosti ambiciozní, ale velice rozporuplný film. Scény z koncentračního tábora jsou z režijního hlediska zvládnuty bravurně, sází na hutnou atmosféru, z níž často pořádně zamrazí a navíc jsou zajímavě oživovány cool záběry za doprovodu Kocábovy elektronické hudby, což jde hodně proti klasickému kánonu. Přesto film až příliš tlačí na pilu a tím velmi přispívá ideologické rétorice - šílená pobožná matka s šicím strojem, perverzní farář, dekadentní buržoazní panička, vše má působit až patologicky vyšinutě, což ve své podstatě je patologicky vyšinuté, stejně jako efektně masochistické vložky s démonickou esesačkou a důrazem na záběry, z nichž se žaludek třikrát obrátí v krku. A jaký měl smysl náhlý vpád němé grotesky vedoucí ke krvavému masakru? Těžko šlo o nějaké navození absurdnosti dějin, nebo to možná měl režisér v úmyslu, ale nepodařilo se mu oba styly propojit. Momenty ze života Jabůrkové jsou spíše velmi okaté a ničím nepřekvapující teze, jež se jejího soukromí jen letmo dotýkají a vůbec tak nevytvoří plastický obraz této jistě zajímavé postavy, která se v průběhu děje rozpadá více a více a nakonec zůstává jen obraz silné ženy bojující s každodenností koncentračního tábora naprosto nezávislý na leckdy směšných střípcích. Jirešovi se v ...A pozdravuji vlaštovky podařilo vytvořit daleko soudržnější a procítěný portrét mladé odbojářky a jedinkrát nesklouzl k prvoplánovému efektu. Zastihla mě noc tedy jako celek rozhodně neobstojí, ale přesto během sledování člověka dokáže pohltit, vzbudit určité emoce i dát podněty k řadě nočních můr. A Jana Riháková svým výkonem dokáže nezvládnuté postavě vdechnout alespoň nádech přirozenosti, což je tedy obzvláště mistrovský výkon. Film doporučuji zvláště jako zvláštní úkaz v normalizační kinematografii, jež spojuje oficiální téma s novými tvůrčími impulsy a sebestřednou režisérskou poetikou, nudit se rozhodně nebudete. (24.01.2011)