Zelená kobra

„Otroctví je součástí lidského srdce...“ Pouť dobrodruha, hledajícího smysl života a uplatnění v divokých končinách mě od počátku vtáhla jedinečnou atmosférou, v níž se snoubí poetické s realistickým. Styl Wernera Herzoga, který v 80. letech natočil po sobě tři velké filmy z exotických oblastí, mi většinou sedí, pomalé tempo obvykle dostatečně kompenzuje silný příběh a nádherné záběry při vykreslení prostředí. Jenže tady jsem snad poprvé měl pocit, že se Herzog až příliš vyžívá v tom prostředí a poezii na úkor příběhu, který občas stagnuje, když v mnoha částech snímek naplňuje dlouhými scény rituálů domorodých afrických kmenů. Nemůžu říct, že by mi to celkový dojem úplně zničilo, sledování mnoha těchto scén zážitek i posílilo, ale kdyby Herzog ubral na délce některých scén, nevložil mezi nejsilnější momenty 15 minut před koncem (a také úplně na závěr) sborové zpěvy a tance domorodců, které už jen film natahovaly, protižek ze souvisleji plynoucího příběhu o životním pádu dobrodruha mohl být ještě silnější. Klaun Kinski byl zvláštní herecký démon, kterého se někdy spíše děsím, ale tady můžu jeho výkon pouze vyzdvihnout a bylo opravdu vidět, že do postavy Cobry Verde vložil s velkou obětavostí i kus sebe. Byl to pro mě stále zážitek hodný filmu z Herzogova nejlepšího období a působivý závěr pokládám svým ztvárněním za nezapomenutelný, přesto jiné režisérovy filmy (např. Kde sní zelení mravenci) se mi líbily ještě víc. [80%] (29.08.2022)

Exoticko-dobrodružná story Zelené kobry zapadá mezi příběhy o vášních a tragickém střetu diametrálně rozdílných kultur typu Muž, který chtěl být králem nebo Lord Jim. A jde tedy o příběh navýsost herzogovský, navíc se všemi atributy Herzogova autorského rukopisu. Když ho miluješ, není co řešit, jak se říká v jisté reklamě - a naopak. Kromě (opět vlastně herzogovsky standardního) výkonu Kinského je třeba vyzvednou kameru Viktora Růžičky - obrazová stránka Cobry verde jistě předčí i tu z Růžičkou nasnímé klasiky Tajemství hradu v Karpatech (jejíž kvality byly poněkud jinde). (27.06.2008)

70% COBRA VERDE není jen životopisným filmem Manoela de Silvy, ale hlavně i dnes velmi aktuálním geopolitickým komentářem Wernera Herzoga. Osobně mám radši trochu meditatvnější a soustředěnější díla od Herzoga, ale chápu, že ve spolupráci s Klasem Kinskim to vždy nejde (Kinski je zde samozřejmě absolutně epochální, ale logicky si usurpuje nejvíc místa). Víc hudby od Popol Vuh bych uvítal. (20.12.2016)

„Natreli ho načierno, lebo majú zakázané zabíjať belochov.“ Od dua Herzog/šialený Kinski zbožňujem Aguirre, hnev Boží a Fitzcarraldo (Nosferata ani nie), preto som si v roku 2021 povedal, že je načase doplniť si filmové vzdelanie ich starším kúskom Zelená kobra. A tak sa aj stalo. Nezaujalo ma to, ale vravel som si, že sa to dá pochopiť, lebo sa jednalo len o akúsi predprípravu na spomínané pecky. Aké bolo mojej prekvapenie, keď som zistil, že Zelenú kobru v skutočnosti natočili až potom. O to viac nechápem, že im po tak fantastických spoluprácach z ďalšej vzišlo niečo tak divné, neuchopiteľné (v niekoľkých scénach som sa vôbec nechytal), podpriemerné a miestami až amatérske. Spočiatku som si vravel, že tomu aspoň 3* dám, ale proste to na ne nemalo. Kameramanom bol Čech Viktor Růžička (Tajemství hradu v Karpatech). (10.05.2021)

Mě zase napadlo po vlastních zkušenostech, že příliš těžkou loď je lepší tlačit dopředu od zadku, než se snažit táhnout odpředu. Kinski je magor, což v Zelené kobře je zřejmě jediné hodnocení, kterého jsem schopen. Začátek v Jižní Americe ještě ujde, ale africké dobrodružství jsem nějak nedával. Spousta nahých žen, ovšem domorodých. Nepochopitelné střihy, posouvající děj bez vysvětlování dál, hodně vadily. Líbila se podlaha z lebek u náčelníka a původní dabing UPF. (27.12.2016)