Říkali mi Džigu

Džigu pro mě znamenal velké zklamání. Těšila jsem se na neotřelou superhrdinovskou pecku a místo toho se mi dostala mdlá napodobenina Hollywoodských trháků. Postava samotného Džiga neobsahuje ani trošku originality a po prvních pár minutách a získání super vlastností je jasné, jak to s ním celé vlastně dopadne. Tak trochu šílená super girl sice ze začátku vypadá dost zajímavě, jenže pak i její chování zapadne do připravené škatulky a diváka začne nudit. V podstatě to samé se dá říci i o solidně zahraném záporákovi, který sice vypadá dobře, ale jeho postava je jen těžko uvěřitelná. Zejména v závěru filmu bylo jasné, která scéna se bude ubírat kterým směrem a já jsem se začla dost nudit. Říkali mi Džigu je sice docela dobrý pokus o oživení evropské filmové produkce, ale příště by to chtělo podstatně zapracovat na vlastním, aspoň trošku originálním scénáři. (12.07.2016)

Evropsky film kazdym coulem. Rozhodne mu to prospiva, ackoliv takove sci-fi toci jen v Hollywoodu. Ale ta normalni tvar tomu sekne a ma to jednu vyhodu. Netusite, co bude dal. Neda se to odhadnout, vse se odehrava nejak sejdrem, nejak jinak. To je hodne dulezite, preci nebudou tocit to, co se uz nekolikrat natocilo. Ale pozor, vynechte film s dabingem. Ten v tomhle snimku dosahuje absolutniho dna, absolutniho. To je etalon hruzy, precenens pro ceckove zpracovani. Hruza hruz. (31.05.2017)

Venkoncem se jedná o potrhlou hovadinu, která si však ve vyznění maže kdejakého márvela na focacciu. Mrtvý půl, nad kterým sliní kdejaký z nás, pubíků, co si chceme pěstit dojem, že jsme již dospělci a zvládáme náznaky nadhledu, se tady Dežožigimu dívá na paty, a to ještě z podhledu. Veselá slovní hříčka, n’est-ce pas‘? Ošklivá Pastorelli s kouzelným poprsím, ještě kouzelnější duševní výkolejkou a nejkouzelnější zraitelností se z hovádka, které by jeden zašlápl, aby už netrpělo, pozvolna stane slabinou citlivějšího kukera. A ano, jistý levicovější úhel podívané na životní štrapáce apeninských montérů mi samozřejmě zujal též. (09.08.2017)

Opravdu nevidím podobnost mezi tímto italským snímkem a americkým Deadpoolem, s nimž je tu srovnávan. Mezitím, co Deadpool je typický popkornový komiks a hlavní hrdina hláškuje jak o život, tento snímek na mě působil mnohem vážněji a hlavní hrdina je čistý introvert. Vzhledem k mému seznamu oblíbenců budu se tedy tvářit, že je ta podoba v příběhu, ale i to bych vyvrátil nejspíš, kdybych si pustil oba snímky k vzájemnému porovnání. No budiž. Kromě klasických spencrovek mě italská filmová tvorba míjí, o to víc jsem byl překvapen, jak schopně natočený to je. Atmosféra se dala krájet, drsnost některých scén a reálnost (třeba scéna s tramvají) jsou plusy a pak tady máme záporáka, který svým charakterem celý film slušně vede. Opravdu, budu- li k sobě upřímný, řekl bych, že jsem mu fandil o trochu víc, než klaďasovi a to i přesto, že je jasné, jak film dopadne. Je to za lepší průměr. (01.05.2017)

Italský superhrdinský film? Ani bych neřekl. Tvůrci si vypůjčili pouze základní premisu hrdinských filmů. Tzn nějak se z loosera stal superhrdina a musí se s tím popasovat. A to je společně s dlouhou stopáží asi tak vše, co má tento film společné s americkými popkornáři. A oboje jsou také jediné slabiny, jinak velmi zdařilého dramatu o Enzovi, kterého láska vrátila mezi lidi. Kde Džigu jednoznačně boduje, je prostředí a postavy, které sledujeme. Civilní až špinavé pojetí, je v přímém rozporu s technickými fičurinkami, naleštěným brněním, vystajlovanými maskami a CGI hollywoodobordelem. Žádní vědci, inženýři, doktoři... . Ty "malé" sci-fi filmy jako Freaks, Upgrade, Spring a teď i Džigu, které stojí hlavně na autenticitě a tvůrci se opírají především o scénář, beru jako velké osvěžení, kterého je mi v té mainstreamoské smršti načančaných sci-fi, opravdu zapotřebí. (21.02.2020)