Režie:
Werner HerzogScénář:
Werner HerzogKamera:
Thomas MauchHudba:
Popol VuhHrají:
Klaus Kinski, José Lewgoy, Miguel Ángel Fuentes, Peter Berling, Claudia Cardinale, Paul Hittscher, Huerequeque Enrique Bohorquez, David Pérez Espinosa (více)Obsahy(1)
Umanutý dobrodruh Fitzcarraldo si usmyslí, že do peruánských pralesů dopraví zázrak evropské kultury - operu. Jeho cesta do nitra neprobádaných končin naráží na bezpočet potíží, k nejpověstnějším patří přesouvání parníku přes horský hřeben. Ve filmu zaznějí slavní operní melodie, z gramofonových desek uslyšíme i hlas Enrika Carusa, jenž téměř zázračně uklidní nepřátelsky naladěné Indiány. Film se natáčel za mimořádně obtížných podmínek tři roky, během nichž musel režisér měnit i herecké obsazení - mimo jiné odstoupili např. Jack Nicholson a Mick Jagger. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (109)
Fitzcarralda jsem neviděl snad dvacet let, ale v hlavě mi zůstal do dnešních dnů. Nyní, po opakované projekci, jsem se opět ujistil že Herzogův opus je velkolepý film. Kinski si s chutí střihl snad jedinou veskrze kladnou roli ve své kariéře, navíc roli, se kterou se mohu plně identifikovat. Spojuje mě s ní vášeň ke klasické hudbě - i já mám mnohdy chuť vykřičet do světa, aby lidé neposlouchali zasloužilé umělce typu soudružka Vondráčková, ale aspoň někdy v sobě našli odvahu poslechnout si skutečný národní poklad, nesmrtelnou hudbu Dvořákovu. To už jsem ovšem malinko odbočil, takže zpět k tématu ;-) . Sekvenci s přesunem parníku jsem s gustem pustil své sestře, která je, co se filmového vkusu týče, naprostý barbar. A... zírala na ni se stejnou fascinací jako já. To už něco znamená :-) ()
Ať už se nám podobná zápletka může zdát jakkoliv absurdní, Klaus Kinski svoji hlavní roli hraje tak přesvědčivě, že nemáme pochybnosti o tom, že někde na světě existují jemu podobní nadšenci (blázni). Herzog, který sám miluje operu, mohl díky Fitzcarraldovi skloubit tuto svoji lásku s tématem několika jeho filmů – s obsesí, s posedlostí člověka dosáhnout nějakého cíle. Fitzcarraldo tak dobře funguje proto, že čím absurdnější takový cíl je, tím působivější je příběh o člověku, který se ho snaží dosáhnout. I přes nesmyslnost a šílenost některých způsobů, kterými si hlavní hrdina pomáhá, mu jako diváci fandíme a obdivujeme jeho odhodlání. Z hlediska stylu se sice nejedná o nijak inovativní ani jedinečné dílo, ale o unikát jde především z hlediska psychologie postav a také ze způsobu, jakým údajně probíhalo natáčení. V některých chvílích prý totiž byly podobnosti mezi Fitzcarraldem a Herzogem až děsivé. ()
Optimističtější verze Aguirra ponechávající si obrazové klady - nadmíru ikonickej parník a jeho přesouvání přes horu, obdivuhodné záběry detailní (mouchy na lucerně) i komplexní (obkruh z "rozhledny"), mračna indiánů... Však další "kvality" Aguirra postrádá. Herzog se tímto filmem přiblížil tradičnímu vyprávění a režii, (nicméně) ve své honbě za cílem není Fitzcarraldo tak posedlý jako Aguirre, natožpak tak démonický, a některé pasáže jsou poněkud zdlouhavé, čili bych si představil, že široce divácky atraktivní film není. Nebo ne na 84% ale tak 75%. ()
Tak konečně jsem objevil nějaký Herzogův film, který si zaslouží plný počet (ale nemyslete si, že se mi od něj nic nelíbilo, to právě naopak, snad jen u něj jsem dal čtyřem jeho filmům silné 4*). Sice jsem to zhlédnutí dost dlouho odkládal, hlavně kvůli té délce, ale nakonec mě ten film naprosto dostal. A hlavně mě dost mile překvapilo, jak je celý ten film nakonec vlastně spíš pozitivní. Těch 158 minut uteklo jako voda, utahaných mi přišlo jen pár scén, jinak jsem ale byl naprosto fascinovaný vším, co se ve filmu dělo - ať už samotné shánění lodě, či cesta Amazonkou nebo to přesouvání lodi přes horu. A to finále bylo podle mě naprosto velkolepé a celé to nádherně uzavřelo. Perfektní je to i po filmařské stránce, kamera je zde dokonalá, herci hrají skvěle (jak ti indiáni, tak Klaus Kinski a ostatní), i ta hudba zde funguje... A natáčení muselo být hodně náročné a je to z toho filmu dost znát. Fakt si nemám skoro na nic stěžovat, prostě mě Fitzcarraldo (jak mu zkomoleně říkají indiáni) a jeho urputná snaha splnit si svůj šílený životní sen (dostat operu do pralesa) dostala, hodně se mi líbila a já nemohu jinak, než dát plný počet. A i když je zde myšlenka, že si člověk má jít přes všechny překážky za svými sny, Herzog ji zbavil všech klišé, které mainstreamové filmy s podobným poselstvím mají a působí tak spíš směšně. Navíc tady je ta myšlenka rozebraná do hloubky, spíš je to totiž ukázka toho, čeho všeho je takový člověk schopný a že to zachází až k šílenství. Velkolepý film s ještě velkolepějším závěrem. 5* ()
Herzogův velikášský syndrom v největší parádě - škoda, že ho asi nejvíce pocítili lidé přítomní u natáčení. Divák je spíše kolébán peřejemi rozlehlé řeky a v druhé půli oslovován majestátními výjevy kolosálního parníku v peruánské džungli, ale ten postupný psychologický nátlak a upadání do spárů šílenství, které jsem očekával, tu bohužel schází. Díky impulzivnímu Kinskiho charakteru a zručně budované auře očekávání zřejmě Fitzcarraldo slupnete jako malinu, ale její chuť nerezonuje tak, jak by si samotný námět i jeho vyčerpávající rekonstrukce zasloužily... 70% ()
Galerie (34)
Photo © Werner Herzog Filmproduktion
Zajímavosti (15)
- Hlavní roli měl původně hrát Jason Robards, který i natočil třetinu plánovaných záběrů, jenže onemocnění úplavicí mu zabránilo pokračovat dále s natáčením a do nehostinných podmínek v Jižní Americe se už nevrátil. (Hans.)
- Je známo, že natáčení bylo velice komplikované – režisér Herzog takto v souvislosti s osobou Klause Kinského popisuje pár příhod: „Stalo se, že jednoho dělníka při kácení stromů kousl had. Stává se to jednou během tří let se stovkami lidí v lese, pracují totiž na boso, navíc hadi před pachem benzínu a hlukem z motorových pil prchají. Kousl ho dvakrát, byl to chuchupe, nejnebezpečnější had. Normálně trvá jen pár minut než selže srdce a dýchání. Dělník pustil pilu, ta se zastavila. Uvažoval pět sekund, pak ji nastartoval jak motor u člunu a uřízl si nohu. A to mu zachránilo život, protože náš lékař a sérum byli 20 minut daleko. Když se tohle stalo a Kinski si všiml, že nikoho nezajímá, začal zuřit kvůli nějaké maličkosti. Nebo například spadlo letadlo, které sem transportovalo 6 lidí ze štábu. Naštěstí všichni přežili, ale byli mezi nimi i vážně ranění. A Kinski začal zuřit, že má vlažnou kávu.“ (AlDelon)
Reklama