Noc v opeře

Ťažko sa mi to píše ale bohužiaľ na rozdiel od Duck Soup , Noc v opere prišla rokmi o veľkú časť svojho kúzla. Grouchove hlášky síce stále fungujú parádne a napr, scéna spisovania zmluvy je stále geniálna ale fyzický humor je až na pár výnimiek (kajuta) príliš poplatný dobe svojho vzniku. Nepôsobí to síce trápne ale gagov pri ktorých by som sa zasmial bolo málo. Chápem, kde mali byť fóry aj to, že pred 80. rokmi si diváci museli pri väčšine momentov chytať bránicu ale bohužiaľ. A možno mi to iba nesadlo do nálady. 7/10 ale aj tak je to lepšie než 90% súčasných komédií. Čakal som asi priveľa. (04.06.2015)

‎"nemůžu to přečíst, je to moc blízko...možná kdybych měl delší ruce...asi nemáte někde po kapsách paviána co ?"........................občas se to trošku míjí, sem tam něco zestárlo, ale řada věcí dodnes funguje...místy ten humor působí hodně moderně...je to dost skečovité, ale na druhou stranu ty samostatné skeče jsou stokrát zábavnější než celá ta nablblá sentimentální historka o lásce a operním snění...co mě na tom iritovalo, byly samoúčelné a dlouhé hudební výstupy...řada z nich si vyloženě koledovala o nějaký zlom nebo absurdní vyústění...nejlepší je to v závěru, kde už je divák naladěný na ulítlou notu a navíc to drží pohromadě dík jednotě místa a času...trošku mi to připomnělo finále třetí Bláznivé střely :)...koneckonců on ten humor má sem tam obdobnou bázi...dialogové nonsensové parodie a kumulativní nadsázka ( nabírání jídla na lodi, patálie v přeplněné minikajutě)... (06.12.2011)

Vyrůstal jsem na divadelních hrách Wericha a Voskovce, a tak je mi styl bratří Marxů velmi blízký. Ale právě kvůli W+V (o Ježkovi nemluvě) jim nemohu dát plný počet. Werich s Voskovcem dokázali obalit své komické výstupy hrou, která má začátek i konec, myšlenku (z Osla a stínu mrazí dodnes), či i vedlejší linie jsou více než vatou (měšťáci v Těžké Barboře). A Ježkova hudba může stát sama o sobě (Život je jen náhoda, tak písničku znáte, a kdo a proč ji zpívá ve Světě za mřížemi je vám dnes úplně jedno). Marx Brothers jen spojují scénky dohromady, a ač jsou často geniální, v příběh se jejich blbnutí nesloží. (14.04.2017)

Noc v opeře není zábavou mi nejbližší. Bratři Marxové jsou typickými představiteli příliš neurvalých amerických klaunů, a ty já nerad. Na druhou stranu představovala Noc v opeře zlom v jejich filmových výstupech, kdy se stali o mnoho méně hrubými než v jejich předchozích filmech pro Paramount (Noc v opeře byl jejich prvním pro MGM). A příčinou byl i zkušený režisér Sam Wood, známý svou snahou o dokonalé scény, čímž otupil nevypočitatelnou zuřivost bratrů. Přesto mnohé, co tady ostatní vnímají za nejzábavnější, u mě nemá stejný účinek. Pro můj vkus situace častokrát nejsou ukončeny zavčas a jsou protahovány do úmoru, byť jsem se na začátku těch vtipů též spontánně zasmál, tak na jejich konci jsem trpěl. Za nejzábavnější považuji komická hudební čísla, svižnou akrobacii a složitou choreografii masy. Slovní hříčky se pohybují na hraně jadrně nihilistického nadhledu a trapnosti vůle z neúměrného setrvávání ve smyčkách. Hvězdami klaunského pobavení na americký způsob jsou: nevyzpytatelný, hrubiánský a dobrácký zaměstnanec newyorské opery v nestálé a v nejisté pozici Otis B. Driftwood (vůdce Groucho Marx), samozvaný manažer dosud neznámého italského operního pěvce Fiorello (příjemný Chico Marx) a nespolehlivý garderobiér arogantní italské operní hvězdy Tomasso (potměšilejší Harpo Marx). Z dalších rolí: mladá, nadějná a romanticky věrná operní pěvkyně Rosa Castaldi (Kitty Carlisle), její miláček, dosud neobjevený pěvecký talent, schovaný v operním sboru, Riccardo Barone (tenorista Allan Jones), nafoukaná operní hvězda z Itálie Rudolfo Lassparri (Walter Woolf King), ze sabotážních kousků vypečené trojice nervózní šéf newyorské opery Herman Gottlieb (Sig Ruman), bohatá dědička a proto mecenáška newyorské operní scény Claypool (Margaret Dumont), nebo neústupně nedůvtipný newyorský policejní seržant Henderson (Robert Emmett O'Connor). Noc v opeře je slavnou zábavou filmové historie, která mě sice neohromí, ale ani neurazí. Nakonec jde o charakteristickou klaunskou zábavu na americký způsob (a neurvalost je tady ještě uměřená). (01.10.2021)

Panejo. To bylo jediné, co jsem ze sebe kromě salv smíchu dostala po skončení promítání. Takových filmů by mělo být více. Kam se na to hrabou dnešní komedie. Trio Marxů byly prostě hvězdy a dobrovolně se zde přiznávám, že až do té doby, než jsem si zašla na promítání tohoto filmu, jsem o nich slyšela možná tak jednou v hodinách češtiny kdysi na gymplu. Což jak jsem zjistila byla nehorázná chyba. Takový humor jako mělo tohle bratrské trio se už jen tak nevidí. Celý sál Mozartea v muzeu se pomalu válel na zemi. Popravdě ještě teď asi dva týdny po promítání jsem stále tak ohromená řadou hlášek Groucho Marxe, že nedokážu dát do kupy smysluplný komentář. Nejlepší scéna? Zaručeně ta v maličké kajutě a hned v těsném zavěsu ta v opeře. (26.12.2011)