Noc v opeře

Lituji svého defétistického postoje vůči bratřím Marxům v mladých letech. Teď se to ale prostě dohnat nedá. Jeden film jsem přesto zkusil, a další už nebudu. Snažil jsem se také představit si, jak bych se na to díval před padesáti lety. Určitě bych byl vstřícnější, ale od té doby, co jsem měl děti a prožil s nimi všechny jejich klauniády, mě už nějaké vytříbené slovní obraty mohou sotva zaujmout. Navíc si myslím, že se tento žánr už hodně vzdáli i samotnému pojmu pojmu "film". (23.12.2018)

Nečekaně náročná komedie - to je ale jenom dobře a po úvodní čtvrthodince si už člověk neumí představit jiný průběh než to, co je mu zde podáváno stále v koncentrovanějších dávkách. Možná bych poněkud více vyzdvihnul neuvěřitelně vytříbený a inteligentní slovní humor, ale i ten situační (a tak chytře s tím slovním kombinovaný) - přeplněná lodní kabina - nemá chybu. (18.07.2005)

Noc v opeře není zábavou mi nejbližší. Bratři Marxové jsou typickými představiteli příliš neurvalých amerických klaunů, a ty já nerad. Na druhou stranu představovala Noc v opeře zlom v jejich filmových výstupech, kdy se stali o mnoho méně hrubými než v jejich předchozích filmech pro Paramount (Noc v opeře byl jejich prvním pro MGM). A příčinou byl i zkušený režisér Sam Wood, známý svou snahou o dokonalé scény, čímž otupil nevypočitatelnou zuřivost bratrů. Přesto mnohé, co tady ostatní vnímají za nejzábavnější, u mě nemá stejný účinek. Pro můj vkus situace častokrát nejsou ukončeny zavčas a jsou protahovány do úmoru, byť jsem se na začátku těch vtipů též spontánně zasmál, tak na jejich konci jsem trpěl. Za nejzábavnější považuji komická hudební čísla, svižnou akrobacii a složitou choreografii masy. Slovní hříčky se pohybují na hraně jadrně nihilistického nadhledu a trapnosti vůle z neúměrného setrvávání ve smyčkách. Hvězdami klaunského pobavení na americký způsob jsou: nevyzpytatelný, hrubiánský a dobrácký zaměstnanec newyorské opery v nestálé a v nejisté pozici Otis B. Driftwood (vůdce Groucho Marx), samozvaný manažer dosud neznámého italského operního pěvce Fiorello (příjemný Chico Marx) a nespolehlivý garderobiér arogantní italské operní hvězdy Tomasso (potměšilejší Harpo Marx). Z dalších rolí: mladá, nadějná a romanticky věrná operní pěvkyně Rosa Castaldi (Kitty Carlisle), její miláček, dosud neobjevený pěvecký talent, schovaný v operním sboru, Riccardo Barone (tenorista Allan Jones), nafoukaná operní hvězda z Itálie Rudolfo Lassparri (Walter Woolf King), ze sabotážních kousků vypečené trojice nervózní šéf newyorské opery Herman Gottlieb (Sig Ruman), bohatá dědička a proto mecenáška newyorské operní scény Claypool (Margaret Dumont), nebo neústupně nedůvtipný newyorský policejní seržant Henderson (Robert Emmett O'Connor). Noc v opeře je slavnou zábavou filmové historie, která mě sice neohromí, ale ani neurazí. Nakonec jde o charakteristickou klaunskou zábavu na americký způsob (a neurvalost je tady ještě uměřená). (01.10.2021)

Film jako celek je již dnes sice trochu vyčpělý, o ty muzikálové vložky bych se obešel, ale co - je to základní kámen amerického humoru. Vtipy přesně na hranici potrhlosti a inteligentní abstrakce. Nemůžu si pomoct, ale v Grouchových hláškách slyším seky Woodyho Allena, který se ostatně nejednou přiznal k nábožnému obdivu k břím Marxům. (02.06.2011)

Veľmi svižná komédia, kde sa doplňuje kanonáda hlášok s komickými situačnými epizódkami. U mňa vedie až oná záverečná Noc v opere, lodná kajuta, bradatí letci a štyri postele mi ráčia odpustiť. Marxovci síce točia v podstate stále ten istý film dokola, ale vždy v inom prostredí, takže vám to začne liezť mierne na nervy až keď ich uvidíte skoro všetky. Noc v opere je jednou z ich najlepších a treba ju vďaka kadencii hlášok vidieť viackrát. Ja by som si odpustil muzikálové číslo na lodi, ale to si vyžadovala doba. Prečo je komédia z roku 1935 vtipnejšia, ako 95% tých súčasných? (25.10.2012)