Herz aus Glas

Werner Herzog 90 minut foukal kroužky z kouře do vody, aby zjistil, že zlato se tímto postupem skutečně vytvořit nedá. Vznikla mistrovská slepá ulička. Nevím, jestli byli opravdu všichni herci zhypnotizovaní, jak tvrdí IMDb i Wikipedie, ale to by ostatně těžko změnilo něco na tom, jak tento film vnímat. Líbilo se mi několik scén, několik myšlenek a vlastně se mi líbila i premisa o ztrátě sklářského tajemství, která může symbolizovat tolik různých ztrát naší společnosti. Tentokrát ale nevzniká celek, který by do sebe herzogovsky zapadal, ale spíš takové roztahané bizarně pomalé blbnutí. (26.04.2013)

70% Jedna z příkladně divnějších herzogových věcí, ale už za ten geniální soundtrack Popol Vuh a Josefu Bierbichlerovi a jeho výraznému akcentu nemůžu jít pod čtyři. Zdali všichni herci hráli pod vlivem hypnózi nevím, je čas prolistovat si znovu knihu Herzog on Herzog a ujistit se jestli je to fáma nebo ne. Nicméně podstatná většina výkonů v HERZ AUS GLAS je fakt výrazně mimo. (03.05.2017)

O tomhle Herzogově filmu se tradují zvěsti o hraní herců ve stavu hypnózy – byť je to určitě zajímavý experiment s možným přesahem ke ztvárněným postavám (jež mají jakoby ono titulní srdce ze skla, bez emocí), mnohem hypnotičtější dojem na mě přenášely sekvence zcela bez hereckých projevů, nabízející vizuálně krásné výjevy přírody v doprovodu tajuplné hudby. Ty mají v sobě velice silnou atmosféru, jejíž závan o to víc dokáže aspoň na chvíli pronikat i do zvláštně odtažité komunity bavorských sklářů. Velmi pozvolna rozvíjená zápletka hledání tajemného „receptu“ na výrobu rubínového skla po smrti mistra má v sobě lehce mysteriózní ráz a v oné zvláštní atmosféře mi ani nevadilo, že se často výrazně upozaďuje v ději-neději plném jiných událostí či prostých okamžiků v hospodě a dobových příbytcích. V tomto silně pocitovém historickém snímku jsem si vedle vizuálu v exteriérech rovněž vychutnal živou hru na lidové nástroje a dlouhé autentické záběry na klasickou výrobu skla (i se snad nejvtipnějším momentem filmu, kdy vedle čerstvě nafukovaných skleněných pohárů nechybí připraven pro řemeselníky již dávno hotový pohár naplněný pivem :)). Abych udělil plný počet hvězd, to bych musel být plně fascinován po celou dobu, což se právě pro ty nepříčetné výkony mladých herců nestalo (naštěstí na nich snímek nestojí), nicméně Werner Herzog mě opět značně uhranul dalším výletem do netradičního odlehlého prostředí, jež působí skrze vnímané lidské životy jakoby mimo běžný čas a prostor, s jinými hodnotami a marným hledáním cesty ke vzkříšení mrtvého smyslu života po zlomové události... pomůže svou sílou příroda? Ač si nejsem jist, zda jsem správně pochopil závěr, svým podáním na mě zapůsobil magicky. [80%] (23.07.2024)

Ve stísněně uzavřeném prostoru malého panství se v žhoucích výhních rodí krvavě rudé sklo, které dodává vesnici prosperitu a v pánech zase krotí běsy a dodává klid. Proto, když tajemství zahyne společně se sklářem, v mladém šlechtici se probudí šílenství a vesničané se s ním také pomalu začnou propadat do kdysi rudých střepů skleněného pekla._ My se s Herzogovými filmy navzájem prostě máme rádi. (03.11.2010)

Složité, senzibilní a pro někoho klidně i dost nesympatické. Těžko o tom něco napsat; je dobré znát zápletkovou osu předem, nebo si ji aspoň přečíst po projekci. Protože jenom tak se dá potom soustředit na úplně jiné hodnoty: chvíli je deformace tváří, postav a jejich protagonistů, stejně jako celého tohoto Herzogova světa, únavná a nezajímavá (záměrně odpudivá), chvíli ale - a to v místech "zastaveného času", v pasážích, kdy se dění umlčí, a atmosféru utváří k divákovi vřelý hudební pod- či základ společně se záběry (krajiny, přírodních detailů a celků) - vše výtečně "hřeje". Málo slov, více důkladné práce s mizanscénou v této kostýmní a rekvizity využívající (a atrakce: foukání skleněných výrobků v továrně) zadýchané, metafyzické tragédii s podivuhodným koncem. (Hromadné obrazy jsou nasvěcovány jako stará malířská díla.) (03.11.2010)