Každý pro sebe a bůh proti všem

Můj vytoužený film, který jsem strašně dlouho nemohla sehnat, čili děkuji milému uživateli čsfd, který mi k němu dopomohl. Bruno S. mě fascinoval svým ne-hereckým projevem už ve Stroszkovi a ani tady nezklamal, jelikož pro roli Kaspara Hausera byl snad přímo stvořený. Dojemný příběh nalezence, který se jednoho dne zjevil ve městě a jelikož byl celý dosavadní život držen v izolaci v jakémsi chlévě, neovládal chůzi, řeč ani žádné civilizační návyky, zpracoval Werner Herzog po svém, za použití poetických obrazů krajiny. Asi proto, že jsem v tomto směru naladěna na stejnou vlnu s Herzogem, mi film nepřišel ani dlouhý, ani nudný, jak píší někteří uživatelé ve svých komentářích, ale naopak přímo úžasný. (20.04.2011)

Ani vlastně nevím co konstruktivního o tomhle napsat, protože Herzog tady prostě zase rafinovaně a po svojem využil historický základ aby se otřel o tolik věcí a myšlenek, že to všechno vlastně nejde shrnout do nějáké jednoduché a přitom informačně přínosné recenze... Prostě je to dobré a pobrat si to musí každý podle svého. (27.12.2013)

Zážitek z tohoto obsahově krásného, poetického filmu mi kazila především forma (neherci a nudná kamera) a také vědomí, že celý příběh dnes již pozbyl celé své kouzlo. Většina historiků se shoduje na tom, že v případě Kaspara Hausera šlo o mystifikaci vytvořenou jedním nešťastníkem, který se snažil upoutat pozornost. Zase jsme se s Wernerem trochu minuli. (06.09.2011)

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%] (28.09.2021)

Priznám sa, že som „Gašpara (Kašpara) Hausera” sledoval v trochu roztržitom stave, ale i napriek tomu bolo toto Herzogovo filmové podobenstvo o „dieťati Európy” v mnohom veľmi podnetné, že som si ihneď spomenul na jeho budúceho “kolegu” , Josepha Merricka, ktorý bude pôsobiť, ale až o viac, ako 50 rokov neskôr (a na celkom odlišnom pľaci), keď defacto, obidvaja boli atrakciami svojho okolia, pričom u Merricka prevažoval prevažne strašne drastický handicap, Hauser bol úplne inak poznačený, ktorého by som skôr prirovnal k Tarzanovi, keď ho zrazu vykopli z džungle do civilizácie, k ľuďom, ktorí budú iba neveriacky krútiť hlavami, čo je toto za zvláštne indivíduum, ktoré sa znenazdajky objavilo na norimberskom námestí, 26. mája-roku 1828... ? Pravdepodobne ho odmalička vychoval akýsi nádenník, ktorý si hovoril M.L. Ö. A ten ho umiestnil do akejsi temnej pivnice, kde jedol len suchý chlieb a pil obyčajnú vodu. Takýmto spôsobom života žil celých 16 rokov, až jedného dňa nastal zlomový deň, keď väzniteľ prepúšta svojho väzňa na slobodu, kde to nebude mať hneď na ružiach ustlané. Na úvod sa naučí prostú frázu:„Chcem byť jazdec, ako bol môj otec” , a s tou si to namieri rovno k civilizovanej kultúre, plnej spoločenského rozvoja... _ Najviac na všetkom je extra fascinujúce najmä to, že Hauserov herecký predstaviteľ, Bruno S. , má so svojou „postavou” oveľa viac spoločného, ako sa na prvý pohľad môže zdať, a preto som mal nadštandardný pocit z filmového realizmu, ako vyšitého za čias starých klasikov ! On skrátka nehrá Gašpara Hausera, on ním JE ! (17.10.2019)