Každý pro sebe a bůh proti všem

Jako psychologicko sociologická studie by film neobstál (o čož se Herzog určitě nesnažil), vždyť kdo by věřil že člověk co měl být do 16 let přivázán sám ve sklepě by se neučil za pár let chodit, mluvit, myslet... (k tomuto tématu např. Truffautovo Enfant sauvage (1970) či Mockingbird Don't Sing (2001). Zato se však dá ve filmu vysledovat podobenství lidského života ve své obecnosti, i když je to vzhledem k velmi indviduálnímu životnímu osudu Kašpara Hausera docela paradoxní. Vždyť všichni jsme do svého života někým vrženi bez našeho přičinění, bez naší volby, bez znalostí. Každému pak společnost říká, jak vnímat a vysvětlovat si svět kolem sebe, snaží si každého člověka přizpůsobit k obrazu svému, aby odpovídal jejímu "protokolu" (Kašpar se pro společnost zrodí až když se objeví uprostřed norimberského náměstí, resp. když je přiveden do domu onoho důstojníka - a právě od té chvíle až do konce vzniká protokol jeho života). A stejně jako byl do světa bezbranně vržen, je z něho stejně zákeřně, bezdůvodně a svévolně tou samou osobou sprovozen. (30.04.2013)

Opäť sa musím uchýliť k dvom hviezdičkám. V prvom rade preto, že prežitie (ak by bolo vôbec možné) šestnástich rokov v podmienkach, aké boli ukázané je prakticky nemožné. A v druhom rade si myslím, že námet je nosný na 20 minútový a nie celovečerný film. Vydržal som sa pozerať až do konca, ale bola to viac zásluha mojej odolnosti, než kvalít filmu. Herzog sa dostáva na môj blacklist. (18.04.2023)

Když už nejasný příběh, tak nejasně podaný... Mně se líbí, jak Herzog sice dokonale použil vše, co se o Kašparu Hauserovi dalo dozvědět (a že toho moc není, nakonec), ale jen proto, aby vytvořil příběh, který je nejen rekonstrukcí, a samozřejmě zcela nejednoznačnou rekonstrukcí, ale i určitou kritikou našich obecně přijímaných pravd, které z jiného úhlu pohledu zas tak jako pravdy nevypadají. Něco si rýpl do protestantské církve, něco do zženštilých a degenerovaných šlechticů, naprosto skvělá je scéna s "logikem", ale nejvíc do onoho nesmyslného úřednictví, kdy stačí sepsat život člověka jako protokol, a máme jasno, vše je jasné, člověka máme doslova rozpitvaného. Ale že o něm ve skutečnosti nevíme nic, to je už úřadu jedno. Celý film je tudíž postaven na této premise - naprosto se vymykající jedinec, který je nakonec ale úředně zařazen do "správných" tabulek, čímž je vše vysvětleno. A co když takhle zařadí příště mě, vás, naše blízké? Do toho skvělá kamera a hudba, Albioniho mám rád, a všiml jsem si, že hudba zní jenom, když je v záběru příroda nebo prostě přírodní stav věcí, což taky je určitá forma vyjádření daného tématu, (02.04.2022)

Mé druhé setkání s Herzogem opět na výbornou - příběh Kaspara Hausera připomíná v mnohém Sloního Muže, v obou případech jde o vzdání holdu čistotě v nitru člověka. Bruno S. (herec který hraje hl. postavu), člověk s velice zajímavým a pohnutým osudem, nemohl být vybrán lépe - je opravdu hlavní devízou snímku. Velice by mě zajímalo jak to s Kasparem bylo doopravdy... 9/10 (04.09.2008)

Zážitek z tohoto obsahově krásného, poetického filmu mi kazila především forma (neherci a nudná kamera) a také vědomí, že celý příběh dnes již pozbyl celé své kouzlo. Většina historiků se shoduje na tom, že v případě Kaspara Hausera šlo o mystifikaci vytvořenou jedním nešťastníkem, který se snažil upoutat pozornost. Zase jsme se s Wernerem trochu minuli. (06.09.2011)