Každý pro sebe a bůh proti všem

Dodnes uspokojivě nevysvětlený smutný osud nalezence Kašpara Hausera, který měl celých šestnáct let na to, aby ve svém osamění nemusel na nic myslet, s přívalem impulsů mu budiž k chvále neotřelá interpretace vlastního vidění světa a zásadovost, s kterou si, ač v primitivním podání, utvrzeném spojením palce s prostředníčkem, vyslovoval své hluboké, protože vlastní, myšlenky... Zajímavé téma, jehož zpracování nenudilo, nicméně, jeho strojená a jakoby rekonstruující forma mně až tak docela nesedla. (07.10.2013)

Zážitek z tohoto obsahově krásného, poetického filmu mi kazila především forma (neherci a nudná kamera) a také vědomí, že celý příběh dnes již pozbyl celé své kouzlo. Většina historiků se shoduje na tom, že v případě Kaspara Hausera šlo o mystifikaci vytvořenou jedním nešťastníkem, který se snažil upoutat pozornost. Zase jsme se s Wernerem trochu minuli. (06.09.2011)

Každý pro sebe a bůh proti všem aneb tajemství Kaspara Hausera je zajímavý příběh natočený dle skutečné události, jež se odehrála v první polovině 19. století. Hlavní postavou byl šestnáctiletý chlapec (toho hrál sice už 42letý Bruno S. - ale zato bravurně), který se roku 1828 z ničeho nic objevil v Norimberku, kde způsobil malé pozdvižení - sotva chodil, sotva mluvil, dokola omílal větu, že chce být "statečným rytířem jako otec", a s sebou měl jen dva dopisy, které vyvolávaly spíše více otázek než odpovědí. Později se ukázalo, že donedávna žil jen v malinké cele, kde se téměř nemohl hnout a kde společnost mu dělal pouze dřevěný koník. Jediný člověk, který s ním za celou dobu přišel do styku byl záhadný muž, který si před ním skrýval tvář a který zřejmě hrál důležitou roli i v dalším průběhu Kasparova života (aniž bych chtěl nějak spoilerovat..). Snad ještě můžu dát k lepšímu toliko (ve filmu o tom byla jen drobná zmínka), že možnými rodiči Kaspara Hausera byl Karel Bádenský a Napoleonova adoptivní dcera Stéphanie de Beauharnais. Kasparovo zmizení by tak logicky zapadalo do mocenských a nástupnických půtek o bádenské dědictví... V roce 2002 tuto domněnku s 95% pravděpodobností potvrdily DNA testy. K filmu samotnému lze řícit tolik, že Werner Herzog je zručný filmař a tento snímek se mu opravdu povedl - vizuálně podmanivý a myšlenkově podněcující.. fascinující příběh...vše korunováno úžasným výkonem naprosto přesvědčivého Bruna S. Jak tomu tak bývá - netřeba slov. Stačí se pohodlně usadit do měkkého sofa a vychutnat si ten zážitek. Konfrontace čistého Kaspara s komplikovaným a nepřívětivým světem vyznívá symbolicky: "...příchod na tento svět byl hrozně tvrdý pád!" Film asi ne pro každého, ale přesto skvělý. (26.06.2007)

Můj vytoužený film, který jsem strašně dlouho nemohla sehnat, čili děkuji milému uživateli čsfd, který mi k němu dopomohl. Bruno S. mě fascinoval svým ne-hereckým projevem už ve Stroszkovi a ani tady nezklamal, jelikož pro roli Kaspara Hausera byl snad přímo stvořený. Dojemný příběh nalezence, který se jednoho dne zjevil ve městě a jelikož byl celý dosavadní život držen v izolaci v jakémsi chlévě, neovládal chůzi, řeč ani žádné civilizační návyky, zpracoval Werner Herzog po svém, za použití poetických obrazů krajiny. Asi proto, že jsem v tomto směru naladěna na stejnou vlnu s Herzogem, mi film nepřišel ani dlouhý, ani nudný, jak píší někteří uživatelé ve svých komentářích, ale naopak přímo úžasný. (20.04.2011)

Když už nejasný příběh, tak nejasně podaný... Mně se líbí, jak Herzog sice dokonale použil vše, co se o Kašparu Hauserovi dalo dozvědět (a že toho moc není, nakonec), ale jen proto, aby vytvořil příběh, který je nejen rekonstrukcí, a samozřejmě zcela nejednoznačnou rekonstrukcí, ale i určitou kritikou našich obecně přijímaných pravd, které z jiného úhlu pohledu zas tak jako pravdy nevypadají. Něco si rýpl do protestantské církve, něco do zženštilých a degenerovaných šlechticů, naprosto skvělá je scéna s "logikem", ale nejvíc do onoho nesmyslného úřednictví, kdy stačí sepsat život člověka jako protokol, a máme jasno, vše je jasné, člověka máme doslova rozpitvaného. Ale že o něm ve skutečnosti nevíme nic, to je už úřadu jedno. Celý film je tudíž postaven na této premise - naprosto se vymykající jedinec, který je nakonec ale úředně zařazen do "správných" tabulek, čímž je vše vysvětleno. A co když takhle zařadí příště mě, vás, naše blízké? Do toho skvělá kamera a hudba, Albioniho mám rád, a všiml jsem si, že hudba zní jenom, když je v záběru příroda nebo prostě přírodní stav věcí, což taky je určitá forma vyjádření daného tématu, (02.04.2022)