Snílci

Bertolucciho obsesi krásou Evy Green sice chápu, ale když každá otevřeně-erotická scéna působí o něco méně než ta předchozí, přejde tahle trojka do smutně zapomenutelného průměru. Příjemně dobový feeling se vytratí, příběh se topí sám v sobě a z přemíry křeče mě vytrhne jen občasný krásný záběr (viz Eva jako Venuše). Tohle snění mě tak v důsledku nechává zcela chladným, přestože celá forma cílila mnohem výš. (24.12.2005)

Umělé. Ať už je to ona vychvalovaná atmosféra šedesátých let či quasiintelektuální rozhovory o filmech a politice (to je vůbec nejhorší - hromada řečí, které mají asi odpovídat jisté naivitě místa a času, kde jsou pronášeny, jenže nejsou ani tak naivní, jako spíš trapné a hloupé), nevěřím tomu, ani co by se za nehet vešlo. Ještě tak nejlíp dopadl vztah ústřední trojice, zvláště Theo a Isabelle jsou docela přesvědčiví (a hezcí), zbytek se prostě nepovedl. Snílci na mne zkrátka působí jako nostalgicko-masturbační fantasie starého režiséra, nic víc. (28.11.2006)

Tak tohle je prvotina Evy Green. Ta je jako vždy okouzlující. :) Jinak je to dost zvláštní film. Moc se tam toho neděje. Celý týden se jenom flákají. A až na pár dobrých scén je to docela nuda. Hlavně vztah těch sourozenců je docela divný. Taky se mi moc nezdálo, že by ho hned po pár dnech zvali k sobě domů. A závěrečnou reakci rodičů jsem taky nepochopil. Celé to vedlo k revoluci. Bohužel neznám ani ty filmy, nad kterýma se tam rozplývali, takže to asi dostatečně neocením. Ale je to určitý odraz té doby... "Chceš ze mě udělat chlapečka?!" (14.03.2014)

Zkoušela jsem rozdělit banán na třetiny, jako to v Snílcích dělal Michael Pitt. A ono to fakt šlo! Teda šlo to o něco líp než koukat na tenhle film. Mně se strašně líbilo, o čem je, ale vůbec se mi nelíbí, jaký je. Nemyslím si, že by to bylo něco extra intelektuálního a filosofického. Vždyť mluvili většinou úplně o ničem a na nic nepřišli! Možná, kdyby se to trochu zhustilo a ubylo těch sexuálních hrátek, mohli jsme se někam dostat. Ale bohužel. (18.02.2006)

Jednou to přijít muselo. Jednou musel Bertolucci natočit snímek, z kterého nebudu vedle. Nestěžuju si, mohlo se z toho vyklubat něco podstatně horšího než příběh o tom, kterak Američan v Paříži taje erotiky objevil v létě tisícím devítistém šedesátém osmém, které sice ve své francouzské verzi nekončí s tanky pod okny, ale pocit ztráty nevinnosti předá celkem spolehlivě. Konečně herci se snaží (a díky celkem obvyklé zálibě stárnoucích režisérů v mladých tělech se i snaživě odhalují) a filmové narážky potěší, takže radši moc nehloubat nad tím, že pod vší tou letní krásou se toho moc neskrývá. První tango v Paříži lehce zakopává o vlastní dosud hříběcí nohy, ale co. Vždycky si přece můžu s Marlonem zatrsat to poslední. (24.10.2007)