Snílci

Raději snít, než shnít. Začátek se mi moc líbil. Bertolucci dokázal vystavět příjemnou retro atmosféru, Paříž roku 1968 v jeho podání budí dojem místa, kde by chtěl žít každý filmový fanoušek. Pohodová hudba, mnoho odkazů na Novou vlnu – film jsem si skutečně užíval a těšil se, jakým způsobem se bude dále vyvíjet. Cinefilské odkazy sice dále prostupují celý film, ten se však více soustředí na milostný trojúhelník plný explicitní erotiky. Bertolucci jakoby při své fascinaci třemi pohlednými mladými těly úplně zapomněl na diváka. Zajímavě rozjetý film se mění na ulepenou samoúčelnou onanii, ze které se záhy zcela vytrácí i ono mile filmové naladění. Pokud mě ze začátku Snílci lákali, toužil jsem být v jejich světě a spolu s nimi objevovat dávné skvosty kinematografie, ve druhé polovině mě spíše odpuzovali a znechucovali svou amorálností. Nejsem žádný puritán, jenže když ono to bylo tak zoufale samoúčelné… . Eva Green kolem sebe vytváří hustý erotický opar a v těch nejkrizovějších momentech dokáže snímku vdechnout druhý dech, jistě ne náhodou připomíná Jeanne Moreau v Julesi a Jimovi nebo Annu Karinu v Bandě pro sebe (btw, snílci proběhnou Louvrem o sedmnáct vteřin rychleji :). Její dva partneři do trojky se taky snaží, až mě překvapilo, co všechno byli tihle mladí herci ochotni pro „mistra“ udělat. Filmové hádanky, které si mezi sebou dávají, jsou zábavné (pokud se trochu orientujete ve francouzské a americké kinematografii), ale stejně jako celý film budí dojem intelektuálské exhibice, která navíc není (nepočítáme-li sex) nijak originální. Ve filmu je přitom dostatek pěkných nápadů (zrcadlová scéna ve vaně) i hudby (mj. The Doors, Jimi Hendrix, Bob Dylan, Janis Joplin), aby – oproštěn od touhy něco si dokazovat – zaujal i diváka, který má filmy „pouze“ rád, nejen toho, který je do detailů studuje a analyzuje. 60% Zajímavé komentáře: Marius, Machrovic, Ony, castor, gr8 escape (17.05.2007)

Zkoušela jsem rozdělit banán na třetiny, jako to v Snílcích dělal Michael Pitt. A ono to fakt šlo! Teda šlo to o něco líp než koukat na tenhle film. Mně se strašně líbilo, o čem je, ale vůbec se mi nelíbí, jaký je. Nemyslím si, že by to bylo něco extra intelektuálního a filosofického. Vždyť mluvili většinou úplně o ničem a na nic nepřišli! Možná, kdyby se to trochu zhustilo a ubylo těch sexuálních hrátek, mohli jsme se někam dostat. Ale bohužel. (18.02.2006)

Bertolucci je jako malé dítě, které se nedokáže soustředit na jedno téma a patřičně ho rozvíjet. Jednou si hraje s filmem jako takovým, pak přeskočí k sexem prodchnutému vztahovému dramatu jedné podivné mladé trojice, aby nakonec zauvažoval o revoluci jako o zdánlivému vyřešení všech problémů (to zdánlivého zdůrazňuji). Zkrátka se jedná o tři rozdílné kapitoly, které mě příliš nepřesvědčily o vzájemné souvislosti důležitosti v příběhu. Což je škoda, protože samy o sobě fungují více než dobře viz komentář Douglase. (05.12.2011)

Pokud jste měli dojem, že není snad nic krásnějšího než pohled na Monicu Bellucci v podobně "odhaleném" snímku Zvrácený, nejspíš po tomto filmu možná pozměníte názor. První film, ve kterém jsem viděla Evu Green v její celistvé kráse a byla jsem okouzlena. Velmi působivý a zajímavý snímek, plný nahoty, otevřených sexuálních scén, filozofie (kupříkladu vize o zapalovači byla úžasná) a hovorů o filmu s odkazy na něj. Michaela Pitta příliš ráda nemám, ale tady byl v roli zaskočeného mladíka excelentní. Stejně jako krásný, černovlasý Louis Garrel. Snímky jako Snílek jsou těmi, ve kterých zřejmě jen velmi zřídka uvidíte většinu těch nejslavnějších Hollywoodských hvězd. A nejspíš je to tak dobře. Taková díla prezentují spoustu volnosti, nespoutanosti a otevřenosti. Což je v metropoli úspěšného a pozlaceného Hollywoodu hodně vzdálená a odstrčená kolej, přes kterou příliš vlaků nejezdí. (11.07.2010)

Jednou to přijít muselo. Jednou musel Bertolucci natočit snímek, z kterého nebudu vedle. Nestěžuju si, mohlo se z toho vyklubat něco podstatně horšího než příběh o tom, kterak Američan v Paříži taje erotiky objevil v létě tisícím devítistém šedesátém osmém, které sice ve své francouzské verzi nekončí s tanky pod okny, ale pocit ztráty nevinnosti předá celkem spolehlivě. Konečně herci se snaží (a díky celkem obvyklé zálibě stárnoucích režisérů v mladých tělech se i snaživě odhalují) a filmové narážky potěší, takže radši moc nehloubat nad tím, že pod vší tou letní krásou se toho moc neskrývá. První tango v Paříži lehce zakopává o vlastní dosud hříběcí nohy, ale co. Vždycky si přece můžu s Marlonem zatrsat to poslední. (24.10.2007)