Umberto D.

Vittorio De Sica se stejně jako v Zloději kol vrací k sociálnímu tématu. Ukazuje poválečnou Italskou bídu. Hlavní hrdina je sedmdesátiletý chlapík, jemuž penze nestačí ani na nájem ani na to, aby mohl mít svého zamilovaného psíka. Popravdě ten pes to zachraňuje a konec mne fakt emocionálně dostal. Je zajímavé, že Carlo Battisti si zahrál jen v tomto jediném filmu, vidíme však, že svůj part zahrál zcela s přehledem. (11.05.2009)

Doslova srdcervoucí příběh (a tentokrát to říkám bez jakékoliv ironie), který nechá chladným asi jen naprostého cynika. Otevřený a zdánlivě tak trochu optimistický konec nenechá diváka na pochybách, že osud Umberta a jeho psíka nebude ani nadále nijak radostný. Dokonale realistický snímek, hrůzný svojí aktuálností, protože pro lidi Umbertova druhu se toho mnoho nemění ať už se jedná o poválečnou Itálii nebo jakýkoliv jiný čas a místo. A nejde jen o sociální rozměr příběhu - De Sica bez obalu ukazuje jak kruté dokáže být stáří a samota. (16.12.2013)

Jaký je vztah kultury a společnosti? Jak nás učí drama Umberto D. a dějiny Itálie, nepřímoúměrný. Rozvine-li se příliš kultura, společenské pouto se oslabuje (období válečné Itálie - kulturní expanze po ose Berlín-Řím následovaná společenským úpadkem) a naopak, vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura (poválečná Itálie – společenský přechod od totality k republice, Marshallovu plánu, NATO, ale též „kulturní“ ztráta všech kolonií, Istrie a ostrovů v Egejském moři). Podíváme-li se zběžně na dějiny, vypadá to, že všechny kultury jsou kradené, pokud naše historická paměť sahá, každá kultura počíná ukradením kultury jiné – římská řecké, řecká fénické, fénická asyrské a egyptské, asyrská sumerské, atd. Heroickým výkonem je, že evropská kultura ukradla kulturu antickou dokonce nadvakrát – v raném středověku a v renesanci. Připomeňme také, že většina vynálezů byla vynálezcům ukradena a vynálezci je zpravidla také někde ukradli. Jestliže považujeme za základ mezilidského pouta a společnosti dar, a jestliže na druhé straně, je krádež základem kultury, znamená to, že společnost a kultura mají kořeny disparátní, nezávislé. Jde o dvě paralelní linky. Dar představuje její řešení tak řečeno „horizontální“, instituuje druhého jako partnera, jako se mnou rovného, kdežto krádež kulturně mytizuje druhého jako „vyššího“, Boha, vlastníka věčného ohně, a člověka jako „nižšího“, kterému nezbývá než bohy okrást. Po provedené krádeži ovšem povýšený, boho-rovný kulturní člověk shlíží na ostatní jako na nižší – publikum, posluchači, žáci, čtenáři, blbové. Vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura a naopak, rozvine-li se příliš kultura, kradení se generalizuje a společenské pouto oslabuje – hrozí regrese do válek, zpravidla občanských. (25.07.2009)

Původně jsem nadělil panu Umbertovi 4*, ale pak jsem se zamyslel a uvědomil si, kolik snímků mě v poslední době naštvalo nebo prostě jen nepotěšilo a jak je vzácné setkání s filmem, který nese všechny znaky precizního řemesla, má jasně čitelný rukopis a věnuje se silnému tématu. Netvrdím, že to je nejlepší De Sica, s jakým jsem se zatím setkal, neříkám, že to je nejlepší kousek italského neorealismu, a po určitou dobu jsem bojoval s tím, jestli přece jen De Sica tentokrát nezabrousil moc za hranu laciného sentimentu. Ale ne, nakonec myslím, že to vybalancoval výborně, a ta tvůrčí odvaha, která se projevuje tím, že si troufl obsadit do hlavních rolí neherce, je něco, čeho si obecně cením. Umberto D. je film o zoufalé snaze udržet si důstojnost v situaci, kdy nedržíte v ruce žádné trumfy a vaším údělem je neustále ustupovat, utahovat opasek a ztrácet všechno, co jste dřív měl rád a na čem vám záleželo. Film silný v detailech, přesvědčivý, kde je samozřejmě zásadní problém v otázce, nakolik pro vás bude příběh starého bezmocného muže v bezvýchodné situaci stravitelný. Za sebe tvrdím, že jde po dlouhé době o film, který mi opravdu udělal radost. Celkový dojem: 90 %. (31.03.2015)

Vždycky jsem považoval život penzistů za něco, co představuje určitou pohodu. Myslel jsem si, že největší má starost ve stáří bude, že nebudu moci překousnout stravu, která pro mě ještě před pár lety znamenala něco úplně normálního, nic- co by se nedalo překonat. Vittorio De Sica řekl, že jsem hloupej. A řekl to dost razantně, protože styl jeho vyprávění není žádný peříčko, je neuvěřitelně naturalistický a hlavně vede k zamyšlení a to je na tom to nejvíc super. Mám žít naplno a nechat všechno plavat? Nebo si život zařídit tak, aby měl řád a já se v důchodovým věku nemusel starat, kam složit hlavu? Na to snad ani nejde odpovědět, ale je dobře, že vím, že se podobná věc může stát. Jasně, Umberto D je špatně zahraný (vždyť jsou tam neherci!), ale ruku na srdce..mě to nějak nevadí. Vždyť o tom to bylo. O lidský přirozenosti, která nemá meze. Konec mi zasadil hlubokou ránu. Strašně jsem chtěl vědě co a jak...ale kinematografie neplní divákovo přání na požádání. Dává šanci Vaší brilantní fantasii, abyste život Ferrarimu dopsali sami. Já mu ho vykreslil šťastnej... (21.09.2009)