Dveře do ticha

I když divák od začáku zná pointu a je mu neustále předemílána, je vskutku požitek sledovat hlavního hrdinu jak na řešení své prapodivně se vyvýjející situace pomalu přichází sám. Tato odtrženost diváka od mysli či pohledu hlavní postavy je sice místy protivná, ale na druhou stranu mu dává prostor pro vychutnávání detailů a užívání si toho pomalého odkrývání pravdy. Bohužel v tomto duchu a naprosto vynikající temné atmosféře se film nese někam do padesáté minuty. V poslední půlhodině začíná výrazně ztrácet dech a druhý už bohužel nechytí. Ba naopak, klesne do rozvláčnosti až nudy a nabídne několik naprosto zbytečných scén (např. loď a věštkyně), které celkový dojem výrazně pokazí. Fulci se opravdu vynikajícím způsobem pustil do tématu, jež mam ve filmu nadmíru rád, ale bohužel ho nedokázal dotáhnout zdárně do konce a z pěti hvězd, které bych tam sázel v polovině se propadl na obyčejný průměr. Věčná škoda, protože tohle mohlo být opravdu poslední Fulciho mistrovské dílo. (10.02.2011)

Lucio Fulci zvolil ve svém posledním hororu netradiční ztvárnění psychického nátlaku. Neustálá blízkost smrti je tady zcela patrná. Zvlášť, když si ta " žena v bílém " svého budoucího klienta, nenápadně ohlídala.A mít neustále v blízkosti pohřební vůz v jehož útrobách se dají tušit jeho vlastní ostatky,to vůbec není příjemné,takto prožítých několik posledních hodin Melvinova života. Co proboha provedl ten muž,tak strašného,že musel tolik vytrpět? (11.11.2008)

Orfeus, Perseus, Cháron, Dido a Aeneas by dali päť. Pokiaľ by si, pochopiteľne, bol majster Fulci odpustil - zvyknutý na nenáročnú cieľovú skupinu svojich predchádzajúcich filmov - úvodných cca desať sekúnd a infantilne doslovný nápis, ktorý sa objaví cca desať sekúnd pred koncom. Duel sem, Duel tam, u Fulciho ide o strašidelné mytologické podobenstvo a nie o spielbergovský prvoplánový thriller, kde sa jednoducho niekto niekoho pokúša zabiť. Fulciho Dvere, geniálne zasadené do labyrintu mokradí Louisiany, s hustnúcou paranoidnou atmosférou, lynchovsky zlovestnými postavami a úžasne jednoduchými, no o to pôsobivejšími morbídnymi rekvizitami ponúkajú príjemné mrazenie, pri ktorom si nejeden divák bude z pokožky zoškrabávať kryštáliky ľadu a zároveň sa pýtať, kedy že sa mu to vlastne stalo naposledy. (03.01.2009)

Nadarmo je auto, umožňujúce pánovi Melvinovi neustálym presunom zdôrazňovať aktivitu životného behu, keď všade je to tak... rovnaké. Blokované. Nie, to nie je sen, to je zhmotnená realita snového nepokoja. Ulice zaváňajú opustenosťou, akoby mali každú chvíľu splynúť s bažinami navôkol. Všade mosty. Prechody, za ktorými je prekvapenie v podobe tej istej krajiny. Ilúzia uvoľnenia zo zovretia prašivých náznakov pomocou životodarnej sily párenia sa tiež nekoná - sexuchtivá černoška dá len prísľub budúcich objatí a pokus s prostitútkou končí zlyhaním. Pri jednej z recenzií filmu Smrť v Benátkach od Luchina Viscontiho som čítal o posloch smrti, naznačujúcich hrdinovi záver. Tento film bol preplnený poslami prechodu (či už postáv alebo vecí) do prasknutia a písať o nich by sa rovnalo detailnému prerozprávaniu deja. Fulci svojou labuťou piesňou "hravo" ukázal, prečo väčšina jeho tvorby bola zároveň niečím viac než súborom krvavých fliaskaníc. (04.09.2009)

Poslední, velice průměrný, thriller "shockera" Lucia Fulciho. Režisér na stará kolena kašle na jeho oblíbené gore-splatter scény a příběh se snaží vystavět klasicky. Bohužel, já mám na jeho filmech rád právě rád ony scény, protože Lucio není až tak dobrý vypravěč. Ve výsledku to nakonec dopadlo, tak že celý snímek sledujeme unylého Johna Savage, který jede od někud nikam. No a já se díky tomu nudil celou stopáž. Na danou tématiku raději doporučuji o několik tříd lepší Dead End. (05.10.2009)