21 gramů

Šok, smutek, beznaděj, deprese, nenávist, soucit, pochopení, smíření - tohle všechno ve mě tenhle film vyvolal. Nemám slov, nevím co psát. Film mě odrovnal, ale to totálně. V poslední době jsem viděla hodně dramat a ze všech jsem byla mimo, ale na 21 gramů to nemá. Ještě teď se klepu, jen si na to vzpomenu, brečím.. Bohužel ze sebe nic kloudného nevyloudím.. Dnes (edit: ani po půl roce) opravdu ne.. Naomin hereckej výkon mě tak pohltil, že jentak neusnu (ale nakonec jsem usnula :o) (28.05.2009)

Psychologické drama od režiséra Alejandra Gonzálese Iñárritu. Skládanku si začínám dávat dohromady s vývojem děje, kde Iňárritu divákovy postupně odkrývá přesně tolik, aby neukázal příliš mnoho (stupňoval drama) a na druhou stranu během filmu diváka neztratil (bez vynechání menších detailů). Sean Penn, Benicio Del Toro a Naomi Watts se skvělým hereckým výkonem v hlavních postavách, kde mají své minulosti, současnosti a budoucnosti v příběhu vlákna v kterých jsou uvedeny jako nelineární fragmenty, které přerušují prvky celkového příběhu - všechny bezprostředně přichází k sobě a splývání jak příběh postupuje. (12.11.2011)

Ze začátku může 21 gramů vypadat roztodivně. Příběh nemá děj, rozvíjí se pomalu, promítá se v něm život tří rodin. Každá z nich svým způsobem trpí a zásahem do života se to má ještě zhoršit. Neznal jsem co je realita, co je minulost a budoucnost. Prostě čekal, co se z toho nakonec vyloupne. Možná mi to chvílemi přišlo až značně překombinované, ale i tak neuvěřitelně chytlavé, že ony dvě hodiny dokázali utéct svižně na úkor toho, jak se tep filmu ubíral pomalým tempem. Nemá cenu popisovat herecké výkony. Byly ze všech úhlů pohledu naprosto výborné. Možná kdyby film nebyl tak negativní, byl bych pro plné hodnocení. Takhle mi 21 gramů v paměti vynikne jako velmi solidní krapet depresivní drama, na které se nepodívám s radostí zas tak často. Respektive jednou a dost. --- Tohle auto mi dal Ježíš. On dává a taky bere. - To určitě. Ten na nás úplně sere. (28.08.2007)

Až budete mít pocit, že vše kolem je úžasné a nic vám nechybí a budete to chtít trochu vyvážit, pusťte si tento film. Jednak vnesete kus pořádné deprese do svého prosluněného života a jednak uvidíte opravdu skvělý film. Příběh je skutečně dost temný, smutný, depresivní, ale na druhou stranu také poměrně jedoduchý - nicméně... Nicméně je natočen tak originálním způsobem, že se z něj stává jeden z nejzajímavějších filmařských počinů za poslední dobu. Ano mám na mysli to časové zpřeházení scén. Režisér tvrdil, že nestříhal jednotlivé scény chronologicky, ale podle momentální nálady, která je v té které části filmu. A ono to sedí celkem přesně. To nejsou hrátky s časem a la Pulp Fiction, kdy se souvisle odvyprávěl jednotlivý příběh a pak jen tyto celé povídky byly poskládány nechronologickým způsobem. Zde skutečně vidíte jednotlivé SCÉNY zpřeházené - je to sled střípků, mozaika, kterou teprve musíte pozorně ve své mysli složit. Není to ovšem žádný logický hlavolam a la Memento, jde tu především o pocity, stačí jen film sledovat a scény začnou postupně dostávat nové významy a alespoň u mě to fungovalo na sto procent. Vždy byl naznačen kousek, který dostal smysl později a zároveň byl vodítkem pro příští vývoj. Svědčí o velkém talentu režiséra, scénáristy, střihače, že poskládali ty kousíčky příběhu tak, že to nakonec funguje. Další výrazným bodem tohoto filmu jsou herecké výkony, které jsou začasté vynášeny do nebes a v zásadě zaslouženě. I ony mají velkou zásluhu na silném vyznění mnoha scén. A jelikož byl film v tom, co vyprávěl tak silný, měl jsem na konci pocit naprostého emocionálního "vyždímání" a deprese, že jsem si pro zklidnění mé mysli musel bezprostředně poté pustit jakýsi primitivní výmaz mozku ve formě bezduchého akčního filmu. :)) (To nevím, jestli je tedy dobré doporučení, ale pokud jste trochu silnější povahy, pak neváhejte) (20.09.2005)

Měla bych výhrady ke zdlouhavým scénám plným plačících žen, nicméně jinak jsem se touhle rozlámanou žiletkou pořezala pěkně. Protože na holení, pánové a dámy, na holení to není! --- Dodatek 2018: Panenko Marja, že já jsem to ale bývala básník. Poté, co jsem si přesně po jedné hodině uvědomila, jak to všechno "bylo" (bude) jako by ztratilo smysl dívat se do konce. A po dodívání se do konce si myslím, že mi ta druhá hodina opravdu už nic navíc nedala. (12.12.2009)