Annabelle 2: Zrození zla

Taky jsem měl doma dost divnou panenku. Dostal jsem ji kdysi od maminky k třicátinám, abych prý přestal postávat s nagelovanou přehazovačkou v šedém baloňáku s kapsami plným Bonparků před těma základkama. Říkám jí Anální zvonek a často jsme si spolu hráli na doktory nebo opraváře praček. Hned od počátku mi přišlo, že s ní není něco v pořádku. Sice to byla krasavice a rozhodně nevypadala jako výrobek úchylného hračkáře, dobrý leda tak k traumatizování sedmiletých školaček, nicméně neustále mívala takový zádumčivě melancholický udivený výraz, který mě občas až děsil. Pár let se chovala jako úplně normální panenka. Tedy spořádaně ležela, stála s nohou za uchem, klečela na čtyřech nebo tiše čekala srolovaná ve skříni, až se vrátím z týrání drobného domácího zvířectva nebo od psychiatra, a budeme si spolu zase hrát. Nedávno se ale začaly dít podivuhodné věci, řekl bych až paraořechové. Třeba předminulou středu bych se vsadil, že jsem ji ráno vypustil a uklidil, když jsem se ale vrátil domů z nakupování oběda a umyl si ruce od krve, našel jsem ji, jak sedí zcela nafouklá v pokojíčku pod plakátkem Vesmírných lidí a vyčítavě na mě čumí. Přikládal jsem to tehdy, jak říká pan doktor, krátkodobé anterográdní amnézii, protože jsem si večer předtím zapomněl vzít modrou a žlutou a napajcoval se jen bílýma tabletkama. Jak však říká každý pacient s mimo jiné diagnostikovanou perzekuční paranoiou, důvěřuj, ale prověřuj, a tak jsem ji tentýž večer znovu pečlivě propláchl, vyfoukl, sroloval a zamknul do skříně, a abych opět nebyl druhý den na pochybách a nezapomněl, udělal jsem si pro jistotu ještě do předloktí pěkně hluboký zářez břitvou. A hádejte co?! Jakmile jsem se vrátil z venku, kde jsem celé dopoledne usilovně pálil lupou mravence, našel jsem Anální zvonek úplně nafouknutý do hrací velikosti, jak sedí, tentokrát v obýváku přímo pod ukřižovaným Ježíšem v životní velikosti, a zase mě sžírá tím svým podivným pohledem. Záchvat jsem tak tak potlačil jen za pomocí dalšího pořádně rozšklebeného zářezu, zachoval chladnou hlavu a rozhodl se hrát si s ní, jako by nic. Ale pak mě ta svině hryzla do žaludu a řekla mi pičo!!! No, jak ty její rtíky permanentně strnule vykružovaly to tolik lákavé lascivní „O“, znělo to spíš jako „IČO“, ale já vím svoje! Kde by, kurva, gumová panna vzala živnosťák, že jo?! To už jsem ale mohutně panikařil v přesvědčení, že ji natuty muselo něco posednout, a tak jsem ji rozřezal na asi milión latexových proužků a zakopal na skládce, pro jistotu mnohem, mnohem hlouběji než všechny ty bezhlavé kočičky a ohořelé pejsky s vypíchnutýma očima. Mimochodem, ti byli taky posedlí a nebezpeční všem mírumilovným mimozemšťanům v okolí! A pak, pouhé dva dny po tom strašlivém paramilitantním incidentu, náhle slyším uprostřed noci strašidelné bušení ze skříně a démonické škrábání na dveře. No krve by se ve mně nedořezal! Ne, nebojte se, to byl jen takový bubací vtípek, já vždycky z řezných ran krvácím úplně předpisově, svou práci exorcisty vykonávám pečlivě a svědomitě a po mém vymítání už se nikdy nic znovu nevrací. To byla jen sousedka. Potkal jsem jí ten den na chodbě, a když se na mě podívala, bystře jsem si všimnul jejího nesmírně podivného a až děsivě znechuceného výrazu. Mám sice po celém těle hnisající jizvy a lupenku a ten den jsem byl opět kapku nesvůj a vyběhl s košem jen tak, jak mě Satan stvořil, nicméně já už po všech těch letech zkušeností lehce dokážu rozpoznat jasnou posedlost, když ji vidím. Jelikož jsem z těch zářezů zrovna trošku anemický a ne úplně při síle, tak jen čekám, až trochu zeslábne a budu jí moci pomoct. Vymítat takové stokilové prasnice bývá fyzicky dost náročné, víte? *** Wanové vykrádání Čakyho nemilosrdně pokračuje i navzdory ukrutně nudnému, otravnému a přiblblému prvnímu dílu. Musím však konstatovat, že dvojka zaplaťsatan až taková hemoroidiáda a bezinvenční uspávačka hadů rozhodně není. Je to vcelku svižné, démon místy i démonický a nezůstává jen v tupě čumící cigánské barbíně, kterou předtím jen klapka děsuplně přenášela z obýváku do ložnice, a celé to docela solidně odsejpá. Nicméně strašení dětí a mládeže v ponurých domech hororovými hračkami je natolik vytěžené téma, že už cokoliv, byť zručně natočeného, působí šablonovitě a vyčpěle, je nejvyšší čas se na to vysrat a natočit něco svěže originálního. Například můj příběh podle skutečně skutečných událostí. PS: Bestlamo, ty Homodonchujáne, že jsi zkolonoskopoval jedničkou vybubaného Reného, když už jsi Robertovi slíbil registrované partnerství, je přinejmenším podlé. Až to zjistí Milan, nechá se s tebou odregistrovat. Ale jinak jsi samozřejmě ukrutný boreček, kurevnikář a tak … (16.09.2017) (méně) (více)