Krátký film o lásce

Znáte ten pocit ,když si takhle v létě přivstanete a vyrazíte ven do přírody.Všude je klid, slunce právě vychází, nad rybníkem se snáší opar mlhy a v trávě se třpití kapky rosy. Vy chodíte v té rose bosí a přestože zem je studená, nohy vás vůbec nezebou. A v duši máte něco tak krásného, až by jste nad tím plakali. Tak takhle nějak jsem to měla při setkání s tímto filmem.…..a děkuji za ten závěr....a děkuji za ten hudební doprovod….a ……prostě děkuji. (06.12.2007)

Vďaka týmto osemdesiatim šiestim minútam som sa zamiloval do Grazyny S., obdivujem Olafa L. a s pokorou mi opakovane došlo, že Kryzstof K. rozumel rovnako ženám i mužom. Nie je nič jednoduchšie a zložitejšie ako láska, nič krajšie a bolestnejšie ako láska, nič prchavejšie a zásadnejšie ako láska. Nie je nič ako LÁSKA. (05.06.2009)

Krátký film o lásce je skutečně tak krátký, že téměř skončí dříve než začne. Především je však polský, a proto jsem se jistým předsudkům nevyvaroval. Herecky skutečně nebylo o co stát. Příběh je ubohý a emocí by se ve mně člověk nedovolal. Při sledování jsem si nemohl nevzpomenout na Alfredovo Okno do dvora, které mělo vše, co tomuhle snímku chybí. Nedostatky bych rozhodně nepřipisoval pouze polské zemi původu.Jak kdyby nestačilo, že je tento film krátký a polský. Navíc je i naprosto obyčejný. Obyčejný je takovým způsobem, že si troufám tvrdit, že by ho spáchala i parta Rumunů s vypůjčenou kamerou polské značky. Museli by ovšem film spáchat na polském sídlišti, protože tam lidé údajně mají velká okna a žádné žaluzie. Znovu bych film ani přes krátkou stopáž vidět nechtěl. Nemá totiž co nabídnout. Lepší 1*. (03.02.2013)

Polský pokus o romanci, stejně starý jako já, evokuje samozřejmě Hitchcockovo Okno do dvora, nicméně místo celkem malebného a živoucího amerického dvorku jsme zde pozorovateli šedých paneláků socialistického Polska a pošty, která je stejně příšerná jako ta česká. Mladičký, leč těžce úchylný a voyeuristický incel se zde platonicky zamiluje do o patnáct let starší "MILFKy" vizáže západoněmecké modelky s výrazně promiskuitními a ezoterickými sklony a příznačným jménem (Maria?) Magdalena. Člověku je mladého Tomka s jeho nevinnou mládeneckou a ťuňťovskou girmasou místy skoro až líto, dokud si neuvědomí, že jde o obyčejného stalkera, který by dnes vyfasoval soudní příkaz o nepřibližování se. Nicméně kdo jsme my, abychom rozuměli ženské psyché; celá situace se zkomplikuje a vír iracionality nesoucí se mnohdy ve jménu láska se točí dál. Ani zdaleka to nezacloumalo mými emocemi jako předchozí Kieslowského snímek Krátký film o zabíjení a konec byl trochu zbytečně natažený, ale divák se zde rád stane, stejně jako všechny hlavní postavy filmu, sám voyeurem a čeká, co se stane. (20.03.2022)

Ač je samo pohrávání si s „pohledy“ jednotlivých postav i samotných diváků velmi důmyslné (až geniální), jádro toho, o čem celý film pojednává je vlastně ukryto v několika málo větách uprostřed. Hlavní ženská postava (umělkyně) se ptá hlavní mužské (chlapec): „Proč mě vlastně sleduješ?“ „Protože vás miluju. Opravdu vás miluju.“ „A co... co chceš?“ „Nevím.“ „Chceš mě políbit?“ „Ne.“ „Chceš jít se mnou... Chceš se se mnou milovat?“ „Ne.“ „Třeba bys se mnou chtěl někam jet...“ „Ne.“ „Co teda chceš?“ „Nic.“ Zatímco si umělkyně plete lásku s výměnou něčeho za něco (převážně v oblasti sexuální), hlavní hrdina jí nabízí sebe sama bez jakýhkoliv podmínek. Tím se situace vykreslená zpočátku obrací na konci naruby. Chlapec sledující ženu vypadá osaměle, protože nemá žádnou partnerku. Ve skutečnosti je však mnohem osamělejším člověkem umělkyně, protože celý život netuší, co to vlastně opravdová láska je. (25.01.2017)