Loutky

Nejen vizuálně krásný, poetický film plný něžných emocí, které sice místy hraničí s patosem, ale více méně se jim daří zůstat na té příjemné a neotravné straně barikády. S citem je tedy zacházeno akurátně, film svým mimoslovným sdělením připomíná tvorbu Kim Ki-duka, ale k záměně by dojít nemohlo, protože na to zde hrdinové dostatečně netrpí. :) Tempo je pomalejší, ale to ničemu neškodí, jen je nutno, aby byl divák na něco takového patřičně naladěn... 8/10 (08.05.2015)

Lyrický, obrazově tradičně asijsky barevný a krásný, smutný a dojemný příběh ze země vycházejícího slunce. Oceňuju, že narozdíl od jeho západních kolegů Kitano nesahá k nabízejícímu se ulepenému patosu, dokáže vyprávět obrazem bez zbytečných, dlouhých dialogů a neuchyluje se k divácky přátelštějšímu happy endingu. Přes to všechno mě však kdovíproč nezasáhl tak silně jako většinu zde hodnotících. 60% (01.03.2007)

96% - Když jsem si tento film dal poprvé, byl to 113 minut slz, a zároveň 113 minut údivu nad krásami světa. Věděl jsem sice, že Kitano umí být niterný a lyrický (téměř v každém jeho filmu se objeví motiv vyrovnávání se s neštěstím), ale že tím tak přesvědčivě vyplní celý celovečerní film, to mě velmi překvapil. Nebudu tento film podrobně rozebírat, na to je příliš krásný. Doporučím ho jen všem, kdo ho ještě neviděli. (03.10.2005)

Těžká romantika po japonsku aneb ujetý slepenec příhod ze života vyšinutých nešťastníků, jejichž složky Kitano vyhrabal ve zdravotních kartách archivu psychiatrické léčebny někde v Okinawě. Zajímavým se jevil snad jen příběh oddanosti v podobě donášky sobotních obědů pro yakuzáckého bosse, který se zpozdil o celý život, další epizody, i přes svou tragiku a morbiditu, zely sice uměleckou, ale emocionální prázdnotou, stejně, jako nádherná příroda kolem, jejíž krása ztrácela ve spojení s dějem kouzlo. Napříště si vychutnám kvetoucí japonskou třešeň v záběrech National Geographic bez toho, aby mi tam zacláněli dva mimoňi na šňůře. (26.03.2010)

Příběhů o lásce je ve filmu velká spousta, ale málokteré jsou tak tragické jako tři příběhy v Kitanových Loutkách. Film začíná scénou loutkového divadla bunraku, které předznamenává úplně odlišnou formu, než jakou Takeši Kitano obvykle točí svoje filmy, dokonce je to oproti zbytku jeho filmů úplně skoro nekitanovský stand alone. Loutková předehra se změní ve tři oddělené, ale přitom vzájemně důkladně provázané příběhy o lásce přetrvávající a zároveň hrozně tragicky smutné. První částí je příběh mladého Macumota, který se pod tlakem rodičů rozhodl vzít si dceru svého šéfa a mít tak zajištěný kariérní postup na úkor své původní snoubenky Sawako, která se po této události neúspěšně pokusí o sebevraždu, což na ní zanechá vážné psychické následky a Macumoto po zjištění co se stalo okamžitě odjede za Sawako a rozhodne se být s ní za každou cenu, i když jí nemůže pomoct. Tato dvojice se pak stává tak trochu "průvodci" i v příbězích jakuzáckého šéfa Hira, který se podobně jako Macumoto rozhodl pro kariéru na úkor své přítelkyně a na stáří vzpomíná na svůj předchozí život a snaží se odčinit svoje chyby. A posledním tragickým hrdinou je silniční dělník Nukui beznadějně zamilovaný do mladé popové hvězdičky Haruny, která je pro něho příliš nedosažitelná, ale jako všichni aktéři těchto příběhů i on dostane svou šanci za určitou cenu. Loutky mezi ostatními Kitanovými filmy vynikají především tím, že do popředí staví pouze náznakové emoce a vztahy mezi postavami a úplně vytěsňují prvky přítomné ve zbytku jeho tvorby. Velmi důsledně se vyhýbá veškerému násilí a úplně odstraňuje jakýkoli humor a taky je skoro bez epizodních scének, které když už v tomto filmu jsou, tak nejsou ani trošku humorné. Hlavní důraz je tu na melancholii a velmi extrémní podoby silné lásky vrcholící až k divadelně tragickým vyzněním jednotlivých příběhů, zvláště toho o Macumotovi a Sawako. Přes takhle zvláštní podoby lásky se odráží podobenství o trochu reálnějších mezilidských vztazích a působí to velmi melancholicky a silně dojemně. Tomu pomáhá jemná barevnost scén, která sice je velmi různorodá, protože se scény odehrávají v různých prostředích a hlavní část děje je na podzim s barevným listím, ale zároveň nijak nepřehlušuje pohled na samotné postavy, takže jsou scény a pozornost diváka zaměřené především na dvojice ústředních postav a i ve velkých otevřených prostranstvích je to takto velmi intimní. K tomu ještě nějaká ta melancholická hudba, melancholické postavy v melancholických příbězích a k tomu ještě kopa další melancholie navrch. Loutky jsou taková jímavá smutná pecka, která to z diváka neždímá, ale nakonec mu to napálí přímo do obličeje v trochu extrémnějším stylu, než by člověk o filmu o lásce čekal. Je to prostě jeden z nejkrásnějších a nejsmutnějších filmů o lásce jaké existují a Takeši Kitano tu vytvořil jeden ze svých nejlepších filmů (a tohle píšem asi u většiny kitanových filmů no :)), ikdyž trošku nekitanovským způsobem. :) (21.12.2010)