Křižovatky

Příběh sám o sobě nějak dvakrát nenadchne, není tu žádný překvapivý zvrat nebo nějaký silnější moment, který by byl k zapamatování. Tohle vše ale rozhodně přebije hudební stránka a nakonec posledních zhruba 10 minut, které jsou rozhodně zdařilým vyvrcholením tohohle nenápadného filmu, na který už pomalu, ale jistě začíná padat prach. (20.11.2014)

Hudba, a především sami živí muzikanti jsou nedílným, leč často jen upozaděným prvkem mnoha Hillových filmů. Tentokrát však hrají hlavní part (doslova) a z tohohle úhlu předpokládám, že Crossroads musí být Hillova srdcovka, kterou si natočil především pro vlastní potěchu. K tomu přidal ještě něco ze svého filmařského umu a stvořil těžko zařaditelné, multižánrové dílo, které spojuje klasické téma žák-učitel (všelijací ti karate-tigerové a karate-kidi, avšak tentokrát s kytarou a s tím, že guru neučí nové věci, ale musí probudit to, co už tam dávno je + R. Macchio v hlavní roli), ještě klasičtější, avšak zajímavě pojaté faustovské téma (černej blůzovej ďábel!), a celé to rámuje road movie. Samozřejmě nechybí ani závěrečný (a proklatě dobrý) souboj, typický do různé míry pro všechny tři jmenované žánry. Crossroads možná občas trochu zadrhávají, ale co, jsou minimálně krásnou ilustrací Hillovy lásky k hudbě, která zaručeně zapůsobí i na diváka. Slabší čtyři. (29.04.2013)

Já teda nejsem žádný muzikant a ani hudební sluch zrovna moc nemám, ale tohle mě naprosto, ale fakt naprosto nadchlo. Vlastně jediné "mínus", které jsem při sledování pociťoval, byl můj strach, aby se to někde časem nepodělalo, ale ne, jak mě nadchl začátek, tak mě nadchl i konec a snad i víc, než začátek. Mám prostě slabost pro tyhle nomádské road movie, kde ústřední postavy cestují jak jen můžou, na různých mezizastávkách prožívají různě věci a poznávají různé lidi, cesta je pro ně cíl a když dorazí z bodu A do bodu B, nic nekončí a je jasné, že budou taky body C, D, E... No a Křižovatky jsou nejen to (i když tím jsou především), ale dokonce i hudebním (bluesovým) příběhem s pár skvělými hudebními čísly a do toho obsahuje i pořádnou kapku mysteriózna a taky v sobě má i lehounký fantasy prvek! Takový mix žánrů je pro mě splněný sen a na rozdíl od jiných filmů, které pro mě měly naprosto atraktivní žánrové mixy, tenhle dopadl tak, jak jsem si přesně přál a sám tomu nejsem schopný uvěřit, že se to až takhle povedlo. Díky Willy Kufaltovi za objevení a doporučení, protože tohle jsem si už teď, chvíli po prvním zhlédnutí, naprosto zamiloval a určitě se na to podívám ještě víckrát :-) Hodně nečekané a velice příjemné překvapení, které jsem, až v takové míře, rozhodně nečekal... 5* (05.02.2023)

Kdybych byl muzikantem, tak bych byl během sledování Křižovatek asi úplně v sedmém nebi, ale ono je to úžasné dívat se a poslouchat i v případě, že jste zrovna jenom pouhým obdivovatelem těch, co s kouskem dřeva nebo železa a strun na jevišti umí vydat tak podmanivé tóny... Obě scény s vystoupením na jevišti, jak ta s písní o starém Williem, tak ještě víc strhující kytarový souboj k závěru, byly pro mě asi nejvýraznějším vyvrcholením celého filmu... aneb možnost se dočkat v rámci celkového filmového zážitku ještě samostatného zážitku navíc, z ukázky přesně toho, kolem čeho se film neustále s hlavními postavami točí. Ovšem nemohu popřít podobně jedinečnou atmosféru ani v průběhu možná trochu loudavého, ale přeci jen sympaticky podaného příběhu putování dvou odlišných lidí za různorodým cílem stejnou trasou. Kdyby takoví sympatičtí hrdinové na stezkách ve jménu poetického vandrování nesešli hned opakovaně takříkajíc z cesty, možná bych se přiklonil i k plnému hodnocení, protože po většinu času jsem byl nadšen (...a třeba časem poslední hvězdičku ještě přidám :)). Oba věkově vzájemně nesourodí herci (pro mě doposud zcela neznámí) ztvárnili hlavní role na výbornou, zvláště Joe Seneca byl fantastický, podmanivý bluesman, oddaný srdcem i duší... Na chvíli mě zaskočilo, proč zde svítí i žánr mysteriózní, ale ano – Walteru Hillovi se ten kousek mystiky v motivu smlouvy s ďáblem podařilo do filmu propašovat nejen v rámci děje, ale i lehce tajemnou atmosférou. [85%] (27.07.2022)

Robert Leroy Johnson se jednou v noci na křižovatce upsal dáblu a stal se díky tomu nejvlivnějším bluesovým kytaristou 20. století, muzikantem, kterého citují Clapton, Dylan, Zeppelini nebo Stones. Pravda, jen žil za to jen krátce..(1911-1938). A na téhle historce stojí i road movie, ve kterém dávný Johnsonův spolughráč Willie Brown (Joe Seneca) a mladý Machio ukazují něco z blues...Ovšem trochu rozpačitě a povrchně. (Jestlipak exitsuje film o samotném Johnsonovi s jeho hudbou? Chtěl bych ho vidět!) Největším nedostatek je pro mě obsazení Macchia do hlavní role. Toho bluesmena v něm prostě ne a ne vidět. Druhým nedostatkem je to, že jde v podstatě jen o odkaz na onu dábelskou historii, blues z filmu nevychází, jen se hraje..Rychle ke kladům, hraje se tu skvěle. Kytaru obstaral veleschopný všeuměl Ry Coooder, harmoniku Sonny Terry, mihne se tu i Steve Vai (Whitesnake, Van Halen). Hudba je taky hlavním důvodem, proč se na film dívat a za ní a přece jen slušně vykreslené Mississipi a v dálce probleskující upoutávku na dřevní blues dám čtyři. Když na začátku filmu přijde Johnson do studia..! Některé věci ze soundtracku (Walkin Away, Feelin Bad Blues) jsou boží. (06.03.2013)