Hovory o lásce

Taliansky, a k tomu snáď i automaticky [a večne!] provokatívny režisér a scenárista: P. P. Pasolini, vo svojom naprosto autentickom ["dokumentárnom"] titule: Milostné zhromaždenia, vskutku asi [na]zhromaždil čo najviac psychických síl, aby dajme tomu následne vyspovedal i domácich Talianov, t.j. rôzne sociálne vrstvy ľudí, teda okrem talianskej buržoázie; a to v zemepisných šírkach a dĺžkach konkrétne spadajúcich od severného Milána až vari i po južné Palermo na Sicílii, aké sú vlastne ich »sexuálne názory«, resp. čo si vlastne vo všeobecnosti myslia o SEXUALITE ako takej a podobne: sexuálny život, keď si zrovna povedzme, že si tým pádom ani nemuseli osobitne zvlášť klásť servítky pred ústa...? • A práve vďaka takémuto netradičnému prístupu sa autorovi mimochodom podarilo dosiahnuť i maximálneho účinku v prichádzajúcej rovine: CINÉMA VÉRITÉ, čo bolo v podstate i ďalším bonusom - extra naviac! • ...Skrátka; akoby ste sa priamo teraz ocitli i v samotnom «bode epicentra» s prehľadným dianím v rámci celku, vrátane i samotných aktérov v podobách aktuálne »spovedajúcich sa«, ktorých bolo počas nejakých 90 minút, naozaj neúrekom, pritom som zároveň ani nemal taký pocit, že by som vôbec nerozumel otázkam, alebo poprípade ešte, že by som sa nevedel orientovať v dianí. • Momentálne iba akurátne záleží na súčasnom divákovom rozpoložení, či a ako sa postaviť k danej veci, ktorá podľa mňa disponovala i ojedinelým presahom. • Z mojej strany sa jednoznačne jednalo o pozoruhodný zážitok, z ktorého neustále sršala samá AUTENTICITA! (08.12.2023)

Jsem vděčný, že jsem se o existenci tohoto filmu dozvěděl, protože mi osobně přišel velmi zajímavý (jen škoda několika "autocenzurních" zásahů, kdy byl z filmu na několika místech vypuštěn zvuk). Dnešním představám o "objektivním" dokumentu by asi obstál jen těžko (lhostejno na tom, že nic jako objektivní dokument už z principu existovat nemůže) - Pasoliniho nekonvenční stanovisko k sexuálním otázkám je z filmu cítit velmi výrazně a při sledování si člověk mj. uvědomí, že toto nemohl natočit nikdo jiný než pozdější autor skandálního snímku Saló aneb 120 dnů sodomy - ale jako zpráva o své době to funguje výborně, a inteligentní divák si tam najde mnoho látky k přemýšlení. Rovněž se tam lze dozvědět celou řadu zajímavostí - Pasolini mj. tímto filmem kriticky reaguje na zákon z r. 1958 ("Legge Merlin"), kterým se v Itálii zakázaly bordely (a následně rozbujela pouliční prostituce; jeden z respondentů ve filmu například vyjadřuje svůj kuriózní názor, že mladí muži kvůli tomuto zákonu sexuálně experimentují se zvířaty, např. s krávami a kozami, namísto toho, aby šli s prostitutkou, jako tomu bylo dříve) - a ankety s jednotlivými respondenty nejsou prosty různých humorných situací (režisér zpovídá lidi všech věkových kategorií, muže i ženy, včetně samotných pouličních prostitutek). (Nejen) všem zájemcům o dějiny dokumentárního filmu lze tento výborný Pasoliniho počin jen doporučit - s lety zraje jako víno a možná dnes stojí za vidění ještě víc než tenkrát (o kolika ze současných českých dokumentů by asi šlo říct to samé?). (05.12.2016)

Passoliniho dokument, cenný tím, že ukazuje přímo režiséra "na place" věcně a profesionálně popisuje a zachycuje stav italské společnosti uprostřed druhého desetiletí, které ji tehdy dělilo od druhé světové války. Nasloucháme-li těmto názorům, bourajícím tehdy stále silná tabu mezilidských vztahů, vcelku věcně zobecňovaným "moudrými", pochopíme lépe obsah celé řady Sicových komedií i občanské nesnáze partnerského života Sophie Lorenové, ale ještě i směřování prvních filmů o generaci mladší Ornelie Muti. Cena zdánlivě šedého filmu v tomto kontextu nadčasově vzrůstá. Zejména pro ty, kteří už datem svého narození jsou a budou trvale mimo dosah dosažitelné bezprostřední zkušenosti. (12.09.2007)

Tenhle film je postavený na snaze dosáhnout změnu. Ne v myslích zpovídaných Italů a Italek, ale v myslí obecenstva, které se na film bude dívat. Pasolini se vyžívá ve hledání nejzabedněnějších vesničanů a nejprůměrnějších měšťáků, na které pak poštěkává své otázky. Je neuvěřtelné, jaké kadence může italština dosáhnout. O sexu mluví často se skupinkou lidí a ke slovu se tak většinou dostane názor davu, předsudky, bludy, generalizace. Není to anketa, ale agitka. Dokument z toho filmu vzniká až postupem času, kdy je vidět, jak média přebírají roli, kterou měla tradičně rodina, výchova a předávání informací od rodičů k dětem, které měla svým způsobem církev nebo škola. Jak si tady někdo povšiml, komunista Pasolini se mezi dělníky nesetkává s nijak revolučními názory, jako se je snaží spíše o nich poučovat a podsouvat jim je. Na druhou stránku je tenhle film přehlídkou zajímavých lidských typů a energie, která mi dneska v podobných dokumentech chybí. Autor je obklopen chumly mladých lidí, děcek a puberťáků, které láká kamera... to už by se dneska stát nemohlo, takové nadšení by asi hned tak nevzbudil. Nebo je to mentalitou Italů, odlišnou od naší? Zajímalo by mě, jak by dneska někteří učinkující odpovídali na stejné otázky. Škoda, že Hovory o lásce po 45 letech asi nikdo nenatočí. (22.02.2009)

Zdá se mi, že Pasolini nevytěžil z námětu maximum, protože některé dotazy jím kladené jsou pitomé (příliš abstraktní, příliš zavádějící a tendenční atd.) a taky si nejsem jist, zda zpovídá skutečně reprezentativní vzorek italské společnosti (výběr se zdá spíše náhodný a zaměřený hlavně na spodní vrstvy - chtělo by to nějakou sociologickou systematiku, abychom mohli mluvit o seriózní výpovědní hodnotě). Nicméně ve filmu zpovídá řadu nádherných typů s nejrůznějšími bizarními i překvapivě realistickými názory na sex. Kouzelná jsou třeba častá prohlášení žen typu "žena by měla být podřízena muži... protože je žena" nebo názor jakéhosi strejce z Palerma, že "byla chyba zakázat bordely, hlavně kvůli mládeži. Prostitutka teď stojí 3000 lir místo 300 a mladý nemají kam chodit." - Zajímalo by mě, co by zjistil projekt podobný tomuto o dnešní Itálii. Snad tmářství (živené nadále institucemi á la katolická církev) za posledních 40 let alespoň trochu ustoupilo. (24.06.2007)