matka!

Co je pro některé těžká a nepředstavitelná fantasmagorie, je pro mne denním chlebem ve světě vezdejším. Je zcestné chápat matku! jako příběh nezdravého vztahu muže a ženy, je to mnohem obecnější metaforické předvedení vztahu bílé a černé, přejícné, pečující nezištnosti a zneužívajícího sobectví - z žité perspektivy bytosti světla, jejímž jediným úsilím je vše kolem sebe rozsvítit, rozežít, propojit vnímavě jednotlivosti do tepající, organické sítě a ze sebe se rozvíjející, rozezpívávající harmonie... z perspektivy bytostně laskavé, vědomé ryzí vůle a připravenosti k započetí, rozvinutí a završení pravého díla (postavit z popela znovu dům, zahojit rozklíženou židli, vystrojit hostinu, počít a něžně a dobře vychovat dítě, založit zahradu, laskavě vládnout zemi, být moudrou královnou své říše, vnímavá k jejímu rytmu, tvořit smysl z prostředků kolem sebe, naklonit si a získat důvěru hrubých, zaslepených, nerozumných sil, aby to jemné pletivo poslušně ochraňovaly, aby se naučily rozumět...) - nelze nemyslet na Tolkienovu vládkyni Galadriel a její osud, ostatně soudím, že ji měla hlavní představitelka připomínat i zjevem, ty popelavé vlasy, proměnlivé bohaté účesy, šaty, vzdálená něha v očích a nevýslovnost vědomí, že kdysi v dávné říši bylo možné prožívat blaženost - jež se ve zdejším světě setkává s lichostí, ješitností, sobectvím, přetvařujícím se a blahosklonným, na oko chápavým a nápomocným, ale nakonec vzdor všem jejím nadějím a snahám na zušlechtění kazisvětským, zmarňujícím a hubícím. Jedinou touhou bílé je vysvléct vše ze špíny, zlákat ke kráse, obrodit a naplnit láskou, pozorností a péčí, světlem - a příkladnou spoluúčastí s další milující bytostí pozorně vytvářet zázrak, oslavit život v jeho plné nádheře. Vdechnout duši a vydechovat pokoj a růst. I jediná nedbalá saze, první šmouha ohlašuje zkázu, tušení, že lhostejná nevnímavost a nenapojenost druhých vše rozežere a zničí, rozehraje neskonalou, propastnou bolest hrůzy a zmaru, neuchránění, znásilnění a zabití... Aronofski svou metaforu vygradoval neúnosně, ale jedině tak mohl dokázat něco, co jsem v životě nečekala a nedoufala, že bych na plátně mohla uvidět, prožít, tak dokonale odzrcadlenou vlastní zkušenost, již jsem považovala za druhým nepřenosnou, nevyjádřitelnou, nevýslovnou a nesdílitelnou, sama jediná se svým steskem po spolupodílu na pravosti, tolikrát mnou započaté a vylákávané spolupráci a tolikrát mi zmarňované a zmírající pod rukama, obnažené mezi všemi napospas: tu nepopsatelnou, nejzazší bolest, když se mateřská bytost (v nejobecnějším smyslu ochranitelky započatého díla svého života) celou svou duší snaží ochránit vše kolem sebe, ten dýchající, odvážně a křehce kvetoucí celek, a předejít, zabránit znásilnění a utýrání rajského díla, jež vytváří jako jedinečný dar světu už tím, že v ní nic nedovolí ničemu ublížit a ukřivdit, nic zanedbat, protože srdcem a celým nitrem vidí a cítí, jak by se cokoli, nač jí padne zrak, mohlo a mělo uzdravit, výsostně rozvinout a obdarovat sebou svět, aby dostálo zázraku a smyslu života.... A když se vší mocí a veškerou svou silou a tvořivým talentem snaží uchlácholit a obměkčit všechny zlé síly a vlivy, jež hrozí to s láskou k životu vyvolávané, to dobré a výsostné, svou necitlivostí a nepravostí poničit a zničit, místo aby je přijali, milovali a rozvíjeli, jak náleží... to zoufalství, když mateřská bytost prosí o smilování rozpoutané hrubé a nevlídné síly, jež nejsou s to rozlišit jemnost a pravost, jež převlečené samy před sebou, farizejské, aby si nemusely přiznat ošklivost a slabost svého jednání, vnucují ve jménu dobra a lásky ubližování a nenávratné ničení jakožto pomoc a lásku k bližnímu... Tu hrůzu ze samoty uprostřed všech těch drásavých útoků, z toho, jak se v každém zdánlivě nápomocném člověku nakonec znovu odhalí smrtící přetvářka a vědomí, že je na všechno sama a že to tak nemá být, že tak se to nemůže podařit - a niterný bezbřehý stesk po té kráse, kdyby to mohlo být správně... Tu hrůzu, když rozežité dílo znovu umírá a mateřská bytost to musí přijmout a prožít s láskou k těm, kdož si nejsou - nechtějí, nemohou - být vědomi, co činí, protože nemůže a neumí nic jiného než milovat - i všechny ty, kdo se stavěli být milujícími, a nebyli, zaslepení, ubližující, ješitní, kteří jí skrze nenaplnění a zmar díla znovu pomohli jedině ještě zřetelněji nahlédnout a prožít, jak hluboká a pravá její láska a síla je a jak žádná bolest na té úporné vůli k životu a ryzosti tvoření díla nic nezmění. Znovu a znovu se bude osvědčovat v dalších nenaplněních, třeba i navěky, pokud bude neměnně trvat ničivé, zaslepené sobectví, neboť bílá nemůže jinak než chlebem, nikdy kamenem. ********************************************************************************************************************************* Existence tohohle filmu pro mě znamená strašlivě moc - protože teď už bezpečně vím, že někdo další přesně zná, co denně prožívám, s jakým steskem a bolestí tady pečuji, vnímavě tvořím, zvědomuji zázrak, jenž přestavuje potenciál našeho života, jak denně obrozuji a rozvíjím propůjčené rezidence, vracím smysl věcem a pomáhám vyrůstat bytostem zvířat a rostlin, v nevidění, v oslyšení, v denně polykaném smutku z toho, jak mou práci drolí pod rukama hrubost a přetvářka panující ve zdejším světě, jak dílo, jež prací a intuicí vyzpívávám do světla dne a na něž denně navazuji, vidím též denně zraňované skomírat, ve zmarňovaném příslibu toužené a stýskané nádhery vnímavé harmonie. ****************************************************************************************************************************** A asi nejhorší byl ten pocit, když se v sále rozsvítilo, diváci si začali sdělovat názory a já se v šoku a slzách nemohla zbavit dojmu, že jsem se ocitla lapená ve smyčce děje na plátně. Kontinuum hrůzy hrubosti. Čím víc krásy vnímáš, tím bude hůř.*~ (18.10.2017) (méně) (více)