matka!

(spoilery) Přepjaté. Někdy až k parodii. Nejsem si úplně jistý, že by mě Gaia měla tak rozčilovat do krajnosti dovedenou poddajností a pasivitou. Opravdu si její antropomorfní já nepředstavuju jako lehce pomatenou submisivní domácí paničku s posedlostí po domácích pracích. ___ Aronofsky se zas a znova vrací ke svým oblíbeným tématům. Abstrahuje rodinný mikropříběh přes obecný konflikt ideologií pozemského světa, až na úroveň alegorie k biblickým (a antickým) motivům (to poslední říká erased a má samozřejmě pravdu). Tísnivě strnulý, nereálný a mimoběžný vztah dvou lidí, kdy jeden je závislý na lásce druhého, druhých, k sobě a k tvorbě, zatímco ten druhý na svém obdivu k tvůrci a touze pro něj se obětovat a vytvořit "ráj na zemi," byl sám o sobě nejzajímavější. Bez dalších exkurzí k vysvětlování všehomíra bych se pohodlně obešel. ___ Mám pocit, že právě tou nejintimnější rovinou si Aronofsky trochu ublognul o svých pocitech z autorské tvorby – zejména z práce na Noemovi, respektive z následného (ne)přijetí ze strany veřejností. ___ Nic ve snímku neproběhlo náhodou, problém vnímám spíš v tom, jak moc vtíravě vše volalo po uznání svých symbolických hodnot. ___ S čím ale Aronofsky pracuje skvěle, je zvuk a čas. Postup tvůrčím procesem / vztahem / matérií / světem / cestou k poznání a k završení kruhu (což bude Aronofskyho oblíbený geometrický tvar), to vše mělo trpělivý spád a já si fakt užíval nejistotu a podivnost dění na plátně, ve které mě režisér udržoval po většinu snímku. V závěru dochází k poměrně brutálnímu a explicitnímu násilí na postavách, které tohoto jsou zpravidla ve světě filmu ušetřeny, a i to přispívá k uspokojivý katarzi. Tenhle film je stejně tak odpad, jako prvotřídní dílo. Nevím prostě. EDIT: Na druhé projekci jsem byl v multiplexu. Špatná volba. Lidé se s postupem snímku stále častěji smáli a teatrálně (tak, aby byli patřičně slyšet) zvažovali opustit sál. Tvrdím, že v tomto konkrétním případě k takovému přijetí ze strany diváků nedošlo pro příliš banální fúzi fragmentů řecké mytologie a Starého zákona. Snímek se pro tyto otrávené až znechucené diváky postupně a stále více stával naprosto nesrozumitelný. Nebyli to totiž Verbalové, který analogie ve snímku pravděpodobně pochopí, ale dá tomu odpad, protože mu to i tak bude připadat jako naprostá sračka. ___ Někde za půlkou hracího času dochází ke zlomu, kdy začíná být důležitá alespoň základní znalosti odkazovaných textů, jinak se Matka! stává silně nečitelnou, příliš absurdní. Snímek ve svém náhle frenetickém tempu asi pro mnohé přestává fungovat sám o sobě, nevystačí si - zejména protože se zdají absolutně nesrozumitelné skoky v dějí, motivace postav a mimoběžnost vzájemné interakce. Jako zajímavé také vnímám, že se přímé citace Hésiodose / Bible a kdo ví, čeho ještě, vyjmuté zpod ochrany vážených textů, stávají mnohem snáze terčem posměchu. (18.10.2017)

Je to divný a naprosto chápu zděšení spousty diváků. Aronofsky servíruje další ze svých velkolepých děl, které se snaží uchopit širokou paletu témat v líbivém kabátku. Na mě to ale fungovalo. Archetypální postavy rodičů, specifika mužsko-ženského pohledu na svět, politické náznaky… je tam prostě tak moc všechno, až je dost obtížné si z toho vyzobat něco pro sebe. Což ostatně i sám Aronofsky zhruba ve dvou třetinách tematizuje. Chvílemi si nelze nevzpomenout na Fontánu, tentokrát však v mnohem sevřenějším pojetí, kdy většinu času sledujeme skrz vyděšenou Jennifer Lawrence okolní dění. To je zprvu hodně poklidné, přesto se daří budovat atmosféru, že něco je ve vzduchu. Závěrečná půlhodina je naopak neuvěřitelně nakopnutá a přepálená a jistě spoustě lidí nesedne. Já mám ale Aronofskyho styl i vzletnou poetiku rád, takže jsem se na téhle vlně těžko uchopitelného podivna svezl moc rád. (27.12.2017)

Nějak čeho jsem se obával. Je mi jedno co tím chtěl mistr říct, čeho je to alegorie a jaká úvaha o umění, prostě film kde vyjevená J Law chodí 2/3 stopáže po baráku a chová se jak upjatá totál p*ča, já už tou dobou dávno znuděn. Viva nemainstream... Asi nejlíp ten dojem vystihuje hláška “pořád mluvíš jak chceš dítě, přitom mě ani nemrdáš.” (31.01.2018)

Matka! Zaťala se mi pevně do osrdí, trápí mě víc, než oblé pozadí. Aronofsky je ďábel. Bardem! - démon. .. To víme. Nedávno jsem absolvovala rentgen zubů. Dotaz sestry, zda nemám umělý chrup (nemám!!), mě pořádně nahlodal. Řekla jsem si "a dost!" Začnu na sobě víc makat a udržovat se v kondici. A teď to přišlo. Běhám, abych setřásla ten nepříjemně mrazivý pocit z matky! (v tomhle hicu), ale furt nic. Snad to časem vyprchá (je to takový ten krátký běh na dlouhou trať) .. Kolo taky nezahálí. (30.07.2018)

// Aronofsky je hroznej debil, co? V něčem má ten kluk ale pravdu, a když tuhle pravdu zabalí do mírné dávky absurdity, cynismu a parodie, vypadne z toho pro jednou docela svěží film s hodně intenzivním dějem a strašnou kupou témat na zamyšlení se. Jasně, konec je celej on, takže opět drtivá doslovnost a selhání najít ten správný závěr, nicméně point taken. Jennifer Lawrence je mimochodem zralá na dalšího Oscara a Michelle Pfeiffer bych s chutí navlékl zpátky do kostýmu Catwoman... ale to jsem možná jenom já. 9/10 (17.10.2017)