Řím, otevřené město

Přímo z popela nejstrašnější katastrofy moderních dějin povstal směr, který by v jiném čase nevzniknul - neorealismus. Surovost, autenticita, neherci... To jsou tradiční hesla, ovšem jak naučila budoucnost k dovršení silného diváckého zážitku zdaleka nestačí a Řím, otevřené město je dokonalou ukázkou bezprostřednosti a upřímnosti. Od režiséra Rosselliniho (za války si vydělával snímky s nepokrytě fašistickou tendencí) se nedočkáme klasického hrdiny, film oslavuje spíš kolektivnost, byť nejsilnější scény patří jednotlivcům. Snímek ale táhne právě zmíněná bezprostřednost a vědomí doby vzniku. Příběh byl mnohokrát překonán, touha takhle vypovědět už jen málokdy. (01.08.2008)

Lačníc po filmovém vzdělání, jsem vzal s povděkem cyklus věnovaný italskému neorealismu a jeho představiteli z největších- Roberto Rossellinimu. Ve své naivitě jsem dlouho doufal ve skutečnost, kdy by rok vzniku mohl být nejsilnější devizou filmu, nikoliv aspektem, jenž v konečném resumé výrazně sráží celkové hodnocení. Viděl jsem tu horší variantu. Bohužel. Na to, do jaké míry je snímek všeobecně považován za „klíčový film“ již zmiňovaného období, se bojím, že divácká obec, jež si skrz dílo upřímně potřese s Rossellinim rukou, bude nevelká. Ale už jen za tu odvážnou dobu vzniku bych byl rád, kdybych se zmýlil. Ty tři hvězdičky nedokumentují moje rozčarování adekvátně, spíš vhodně ilustrují smířlivou akceptaci jedné další klasiky. (19.05.2006)

Moje další zabrousení do řekněme starověké Evropské filmové tvorby tentokrát úplně nevyšlo. Ne že by tenhle film neměl silné téma a nebyl i celkem divácky srozumitelný, ale pořád jsem se do toho nemohl dostat. Rušila mě spousta těch typicky uječených a hysterických Taliánů a ani k hlavním postavám se mi nepovedlo si vybudovat nějaký extra sympatie. Navíc celkem useknutý a z mého pohledu neuspokojující konec tomu taky nepřidal, ale může být samozřejmě i vzhledem k hodnocení chyba na mojí straně příjmu což je dost možný a nevylučuji to, ale to bohužel na mým celkovým dojmu nic nemění.45% (22.06.2024)

Nepřikrášlený, dodnes odvážně otevřený vhled do Němci okupovaného Říma. Film sleduje počínání několika hrdých příslušníků pracující třídy a zaměřuje se více na jejich vztahy než na boje v ulicích. Největší síla filmu pramení z doby a podmínek, ve kterých vznikl. Díky nim jej lze vnímat téměř jako dokumentární zachycení tehdejší reality, ačkoliv se příběh samotný na skutečnosti nezakládá a ačkoli je forma vyprávění vcelku klasická. Rossellinimu se za přispění Felliniho scénáře a vhodně vybraných herců (neplatí tedy, že by všichni neorealisté obsazovali neherce) daří skloubit pocit frustrace z nacistického obklíčení s melodramatickým schématem (manipulativní používání hudby, černobílé rozdělení postav na zkažené nacisty a dobré Italy) a občasnými komediálními vydechnutími. Není to nejlepší ani nejdůležitější neorealistický film, ale pořád je v něm dost velký kus neředěné pravdy, aby dokázalo emocionálně zasáhnout. 80% (02.10.2006)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)