Řím, otevřené město

Patrně to bude tím, že se film natáčel ještě během války a v dosti improvizovaných podmínkách, nicméně jako divákovi mi na tomhle filmu vadí různé technické chyby, jako třeba podivně rozostřené záběry, nebo často divně zmatený střih, který by dnes asi mnoho ocenění neposbíral. Jiné skvosty světové kinematografie, často ještě mnohem starší, dokazují, že už v té době se dal rozhodně udělat technicky zručný film. Italský neorealismus raději přenechám Zlodějům kol. 6/10 (05.03.2014)

Bohužel, chápu poselství filmu, ale neproniknul jsem do něj. Prázdné dialogy a obrazy se střídají s poutavými až napínavými výjevy, což má za následek silně rozporuplné pocity po zhlédnutí. Je až nespravedlivé dávat procentuální hodnocení filmu, který si dal za úkol "ukázat", ale pro mě tentokrát jen za lepších 50%. Když budu mít možnost, rád dám druhou šanci, ale jinak zatím s Rossellinim společnou řeč nenacházím. (22.05.2006)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)

Čekal jsem asi něco jiného, asi skutečně něco přelomového. Ale dočkal jsem jen filmu, u kterého stále nemohu pochopit, proč je tak uznáváný. Je v něm hodně silných a naléhavých scén, ale ten film mě ničím nevzal, nic mi neřekl, nic mi nenabídl, jen jakýsi obrázek několika lidí, kteří bojovali za osvobození Říma. Asi nejsem vyvolen, abych toto dílo pochopil. (19.05.2006)

Rossellini nakrútil bezprostredne po skončení vojny polodokumentárnym spôsobom (z nedostatku iných možností) priebeh jej záveru v robotníckych štvrtiach Ríma. Na filme si najviac cením jeho autenticitu, ktorá nevyplýva z toho, že sa nakrúcalo v neupravených exteriéroch, ale aj preto, že mnohé scény vo mne budia dojem nakrúcania skrytou kamerou. Minimálny odstup od vojnových udalostí samozrejme spôsobil istú heroizáciu príslušníkov odboja a zosmiešňovanie nacistov. Na druhej strane stojí výkon Anny Magnani, ktorý, pokiaľ viem, už neprekonala. Napriek mnohým desaťročiam od nakrútenia pôsobí Rosselliniho dielo dodnes sviežo a úspešne odoláva zubu času. (02.09.2018)