Řím, otevřené město

Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou. (22.12.2011)

Rossellini nakrútil bezprostredne po skončení vojny polodokumentárnym spôsobom (z nedostatku iných možností) priebeh jej záveru v robotníckych štvrtiach Ríma. Na filme si najviac cením jeho autenticitu, ktorá nevyplýva z toho, že sa nakrúcalo v neupravených exteriéroch, ale aj preto, že mnohé scény vo mne budia dojem nakrúcania skrytou kamerou. Minimálny odstup od vojnových udalostí samozrejme spôsobil istú heroizáciu príslušníkov odboja a zosmiešňovanie nacistov. Na druhej strane stojí výkon Anny Magnani, ktorý, pokiaľ viem, už neprekonala. Napriek mnohým desaťročiam od nakrútenia pôsobí Rosselliniho dielo dodnes sviežo a úspešne odoláva zubu času. (02.09.2018)

Nepřikrášlený, dodnes odvážně otevřený vhled do Němci okupovaného Říma. Film sleduje počínání několika hrdých příslušníků pracující třídy a zaměřuje se více na jejich vztahy než na boje v ulicích. Největší síla filmu pramení z doby a podmínek, ve kterých vznikl. Díky nim jej lze vnímat téměř jako dokumentární zachycení tehdejší reality, ačkoliv se příběh samotný na skutečnosti nezakládá a ačkoli je forma vyprávění vcelku klasická. Rossellinimu se za přispění Felliniho scénáře a vhodně vybraných herců (neplatí tedy, že by všichni neorealisté obsazovali neherce) daří skloubit pocit frustrace z nacistického obklíčení s melodramatickým schématem (manipulativní používání hudby, černobílé rozdělení postav na zkažené nacisty a dobré Italy) a občasnými komediálními vydechnutími. Není to nejlepší ani nejdůležitější neorealistický film, ale pořád je v něm dost velký kus neředěné pravdy, aby dokázalo emocionálně zasáhnout. 80% (02.10.2006)

V následujícím textu vyložím, proč jsou diváci – kteří film zhlédli – fašisté. Opřít se hodlám o Lévinase a kognitivismus. Prvně nastolím obě výchozí premisy a poté z nich vyvodím závěr. (i) Zatímco většina filosofů 19. a 20. století metafyziku odmítá (a zabývají se lidskou konečností), Lévinas na ni klade velký důraz. Jeho metafyzika znamená touhu po něčem „naprosto Jiném", takovém, co jsme nikdy nemohli poznat ani zažít. Bytí na světě pak funguje podle Lévinase na principu egoismu: na osvojování světa, kdy si člověk ze světa postupně tvoří svůj majetek. Hranicí egoizace světa je Druhý, Jiný - jiný člověk, Jiný, který se mi ukazuje jako Tvář. Jím nemohu vládnout, disponovat jím jako věcmi, svým majetkem, který hromadím; Jiného mohu pouze zabít, čímž před jeho Jinakostí kapituluji. Jeho jinakost je „pravá" - k Tváři mám nezrušitelnou distanci, kterou lze „překročit" pouze řečí, pohostinností. Tato Lévinasova filosofie se již příliš netýká světa a věcí, ale spíše etiky. Němci za války dobývali svět, potud snad v pořádku, ale oni chtěli dobýt i člověka, vládnout jím. (ii) Kognitivismus klade důraz na poznávací (rozumovou) stránku diváka a pomíjí stránku emotivní a hlubinou. Tvrdí, že příběh filmu si po jeho zhlédnutí rekonstruuje nezávisle na sobě každý divák trochu jinak. Špatné a hloupé filmy dle kognitivních teorií neexistují, existují jen špatní a hloupí diváci. Film jako takový, ať už kterýkoli, de facto neexistuje, je to jen sled záběrů, podstatné je, co s ním provede a jak ho uchopí divák ve své hlavě. O tom je v podstatě, a o ničem jiném, slavné zaříkávadlo syžet / fabule. (I+II) Proč je divák filmu Řím, otevřené město fašistou? Protože se snaží ovládat film stejně, jako ovládali fašisté Jiného – člověka. Pustíte-li kterýkoliv italský film Ecovi, odhalí v něm bezpočet nábožensko-kulturních signifikantů, kdežto obyčejný divák toho schopen nebude. Filmu vládnout nemůže. A přesto se o to egoisticky snaží. (25.07.2009)

Bohužel, chápu poselství filmu, ale neproniknul jsem do něj. Prázdné dialogy a obrazy se střídají s poutavými až napínavými výjevy, což má za následek silně rozporuplné pocity po zhlédnutí. Je až nespravedlivé dávat procentuální hodnocení filmu, který si dal za úkol "ukázat", ale pro mě tentokrát jen za lepších 50%. Když budu mít možnost, rád dám druhou šanci, ale jinak zatím s Rossellinim společnou řeč nenacházím. (22.05.2006)