Řím, otevřené město

Rosselliniho Opus Magnum. Otvorené mesto je plné bolesti, strachu a úzkosti. Jeho obyvatelia žijú v zrúcaninách, v neustálom strachu pred nacistickou vládou, ktorá svojou železnou rukou ničí ducha všedných ľudí. Za hranicami Ríma sa buduje odboj, ktorého úlohou je oslabovať silnú fašistickú armádu a bojovať za slobodu a spravodlivosť. Film sleduje osudy troch ľudí, ktorých spája spoločný cieľ a spoločná viera. Rossellini, týmto filmom dopomohol k vytvoreniu nového umeleckého smeru- neorealizmu, kedy si Talianský filmári po zničení ateliérov Cinecita povedali - poďme do ulíc a poďme natočiť realitu. Jedná sa o veľmi sugestivný snímok, ktorý ukazuje jednu z mnohých, často prezentovaných tvári druhej svetovej vojny akou je chudoba a bezútešnosť. Filmu sa nedá veľa vecí vytknúť. Je to hlavne preto, že film aj napriek príbehovej štruktúre, pôsobí natoľko realisticky - čo je zásluhou dobre napísaného, na oscara nominovaného scenára, že nestráca nič so svojej naliehavosti ani dnes. Je samozrejmé, že nie každý si k nemu nájde cestu, ale tým, ktorým sa to podarí čaká naozaj znamenitý zážitok. Film neobsahuje silné scény a ani mu o to nejde. Aj napriek trojici hrdinov, je Rím plný ľudí s podobným osudom a film cez troch ukazuje osud väčšiny. V tom je jeho sila a jeho nadčasovosť. (22.10.2011)

Jeden ze 100 nejlepších válečných filmů (z doby po r. 1900) - 100 Greatest Post 1900 War Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (08.07.2010)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)

Z počátku pro mě nudné k zalknutí, a měl jsem i problém orientovat se v postavách. Postupně si mě ale ten film svým způsobem získal na svou stranu, a na konci už jsem byl skutečně napnutý, jak to dopadne. Milník v dějinách filmu to je bez debat a historickou hodnotu to má rovněž, takže jsem nakonec rád, že jsem to mohl vidět. Dodávat k tomu cokoli dalšího je zbytečné, když vše podstatné už bylo řečeno v komentáři Mattyho. (08.03.2017)

Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou. (22.12.2011)