Řím, otevřené město

Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou. (22.12.2011)

Tento film si zaslúži absolutórium už len za to, kedy bol natočený. Od plného počtu ho delí len ten typický taliansky afektovaný výkon, ale myšlienkami a exteriérom je to v podstate živý dokument. Všetko sa totiž odohráva na miestach, kde sa toto všetko odohrávalo len nedávno – nemecká okupácia skončila len pred pár mesiacmi, Mussoliniho telo na kandelábri ešte ani nevychladlo... Scéna so smrťou utekajúcej Magnani ostáva jednou z najznámejších v dejinách filmu. (11.01.2021)

Z počátku pro mě nudné k zalknutí, a měl jsem i problém orientovat se v postavách. Postupně si mě ale ten film svým způsobem získal na svou stranu, a na konci už jsem byl skutečně napnutý, jak to dopadne. Milník v dějinách filmu to je bez debat a historickou hodnotu to má rovněž, takže jsem nakonec rád, že jsem to mohl vidět. Dodávat k tomu cokoli dalšího je zbytečné, když vše podstatné už bylo řečeno v komentáři Mattyho. (08.03.2017)

Přímo z popela nejstrašnější katastrofy moderních dějin povstal směr, který by v jiném čase nevzniknul - neorealismus. Surovost, autenticita, neherci... To jsou tradiční hesla, ovšem jak naučila budoucnost k dovršení silného diváckého zážitku zdaleka nestačí a Řím, otevřené město je dokonalou ukázkou bezprostřednosti a upřímnosti. Od režiséra Rosselliniho (za války si vydělával snímky s nepokrytě fašistickou tendencí) se nedočkáme klasického hrdiny, film oslavuje spíš kolektivnost, byť nejsilnější scény patří jednotlivcům. Snímek ale táhne právě zmíněná bezprostřednost a vědomí doby vzniku. Příběh byl mnohokrát překonán, touha takhle vypovědět už jen málokdy. (01.08.2008)

Musím říct, že po Zlodějích kol jsem od neorealismu už nic nečekal. Na Rosselliniho film jsem šel tedy spíš z povinnosti dohnat filmové vzdělání. A jaké překvapení! Řím, otevřené město má děj, napětí a vcelku přiměřenou dávku patosu. Nikdo tu nebloumá bezcílně dvě hodiny po městě. Když tak nad tím uvažuju v kontextu filmů z dané doby, vcelku chápu, proč tohle dílo působilo ve čtyřicátých letech tak skandálně. Scéna výslechu působí poměrně naturalisticky, herectví je překvapivě civilní (zejm. Anna Magnani prokázala, že zvládne přesvědčivě zahrát temperamentní ženskou od rány) a ruční kamera je tu sice využívaná jen místy, ale zato vždycky účelně. Dnes už by se divák ani nad jedním z těchto prvků nepozastavil, ale v době těsně po válce to musela být odvaha. (22.08.2020)