Já, Daniel Blake

Velká část debaty, kterou v britském tisku rozpoutal Daniel Blake, se točí kolem toho, zda mechanismy ukázané ve filmu odrážejí realitu, nebo jsou výsledkem přehnaného či vyumělkovaného sociál-porna. Představitelé úřadu práce v Newcastle trvají na tom, že film vůbec nezobrazuje realitu, v níž se oni každý den pohybují. Ken Loach naopak kritiky vyzývá, ať prokáží, které konkrétní slovo ve filmu není pravdivé, poukazuje přitom na detailní analýzy komplikovaného britského sociálního systému a přikládá svědectví stovek konkrétních postižených i bývalých zaměstnanců úřadů prace. Nezávislé průzkumy a statistiky svědčí v Loachův prospěch a je nad slunce jasnější, že např. 1.1 milonů návštěv potravinových bank v letech 2015-16 je asi o 1.1 milionů větší, než by se na jeden vyspělý demokratický stát slušelo...__ Loachův film je děsivou toryovsky-kapitalistickou variantou Hlavy 22, v níž se stárnoucí tesař po infarktu snaží vymanit z odosobněného byrokratického systému, jenž jej nutí hledat si práci, kterou ale rozhodnutím jiné autority nesmí příjmout. Jeho marný boj se systémem a neustálými hrozbami likvidačních sankcí se postupně mění na boj o samotnou lidskou důstojnost. Loach je pověstný svým citlivým ale syrovým přístupem a pozoruhodnou estetikou, kterou dokonale zobrazuje dané prostředí. Přesto po skončení filmu leckterému divákovi okamžitě naskočí myšlenka, že Danielův (a s ním provázaný Katin) příběh je extrémní a neuvěřitelnou konstrukcí, která koncentruje do dvou lidí všechny myslitelné problémy příslušníků nižších tříd. Zprvu mě tento zdánlivý koncentrát také přišel přitažený za vlasy, ale - slovy papeže Františka - kdo jsem já, abych soudil? Příslušníkům středních a vyšších tříd, kterým je film zjevně určen (a jimž se možná trochu snaží implantovat pocity viny), se těžko vžívá do situací, ke kterým se z pozic zcela odlišné části spektra společnosti nikdy nedostanou; pohled spatra bývá zkreslující. Otázka "realističnosti" se v takových úvahách dostává do konfliktu s "pravděpodobností" - a tento příběh je zatraceně pravděpodobný.__ Loachův film je zřetelný political statement, vzkaz toryovcům i lhostejným lidem. Není zbytečně doslovný i když ve svém vyprávění i pointě poměrně průhledný a přímočarý. Současně umožňuje nahlédnout do života voličů brexitu, Trumpa, Zemana, Orbána, Kaczynského apod., protože nenechme se mýlit, jejich voliči nejsou jen hloupí, bigotní, rasističtí a ideologičtí kverulantni či vypočitavci, ale z velké části též slušní a poctiví (často starší) lidé, kteří celý život pracovali, ale nerozumí už modernímu světu a nechápou, proč se mají špatně, když byli celý život pracovití. Frustrace v kombinaci s větší náchylností k tomu být manipulován, je jedním z vedlejších produktů předchozích špatných vlád a katalyzátorem současných i budoucích problémů. Kenu Loachovi se podařilo natočit velice aktuální film, ale vzhledem k zeitgeistu a úrovni dnešní politické scény se obávám, že brzy bude muset natočit ještě depresivnější film... __ As soon as you're born they make you feel small/ By giving you no time instead of it all/ 'Til the pain is so big you feel nothing at all/ Working Class Hero is something to be (14.03.2017) (méně) (více)