Stanfordský vězeňský experiment

Stanfordský vězeňský experiment mě, nebojím se říci, fascinoval od chvíle, kdy jsem o něm poprvé slyšela. Vážně jsou obyčejní lidé bez jakýchkoli odchylek či úchylek schopni páchat tak nepěkné věci, stát se během pár hodin někým jiným, ačkoli celou dobu vědí, že je to "jen hra"? Těžko říci, možné to asi je, i když mi to asi hlava stále úplně nebere. Jak se vše přesně odehrálo, jestli to celé bylo "přirozené" nebo dozorci třeba byli trochu ponoukáni, konkrétněji instruováni k různým naschválům či krutostem a vězni zase svá zhroucení lehce přehrávali, ví asi jen samotní účastníci celé této akce. Už samotný nápad něco takového provést je ale jistě unikátní. A děsivý zároveň, zejména, když člověk sleduje, co pak jeho realizace dělala s jednotlivými aktéry v čele se samotným strůjcem nápadu. Billy Crudup hraje Philipa Zimbarda, neotřelého, originálního a trochu démonického psychologa, kterému jeho vize trochu začínají přerůstat přes hlavu, dokonale. Stejně jako se do svých rolí skvěle ponořili představitelé všech jeho spolupracovníků i vězňů a dozorců, díky čemuž měl pak člověk při sledování nejednu chvíli velmi nepříjemné tísnivé pocity, asi ne úplně nepodobné těm, které zažívali účastníci celého toho experimentu. Ty příjemné, které zřejmě minimálně chvílemi, ujímaje se svých pokusných rolí, měli někteří dozorci nebo Philip Zimbardo, jsem tedy nezažívala. A jsem za to ráda. Ale kdo ví, jak bych se chovala, kdyby mi někdo nabídl těch 15 dolarů, dal obušek, sluneční brýle a moc... 75 %. (04.02.2023)

Poměrně civilně pojatý snímek o známém vězeňském experimentu. Neznámí herci podávají slušné výkony. Jen prostě pro mě budou filmy s touto tématikou asi vždy na tři hvězdy. Nevím, co by se muselo stát, abych šel s hodnocením výš. Přitom toto zpracování bylo velice reálné. Možná větší vykreslenost postav. Co mne ale vyvádí z klidu, je koment jednoho ze zúčastněných "vězňů" po ukončení experimentu, který omlouvá chování nejkrutějšího "bachaře" s tím, že on tak krutý být musel, protože to byl jeho úkol a že za normálních okolností to může být normální a pohodový kluk. S tímto tvrzením a názorem nemohu nikdy souhlasit, protože dle mého názoru se jedná o typ osobnosti, který toto chování umožní nebo neumožní. Pokud by se po nějakém čase začali všichni "bachaři" chovat stejně (v tomto případě shodně krutě), chápal bych, že čas v nezvyklých a extrémních podmínkách všechny donutí takto se chovat. Pokud se ale v jedné skupině chová po dobu několika pár dní každý jinak, znamená to, že se projevují povahové rysy individuálních jedinců. Rozdíly v povahových rysech by byly smazány (pravděpodobně!) až po delším časovém úseku, což by potvrdilo mou teorii, že čas a systém všechny semele. Jenže experiment, jak známo, trval jen pár dní. (01.04.2016)

Tak táto nízkorozpočtovka ma zaujala viac myšlienkami v širších súvislostiach, než tým, čo experiment ukázal na konkrétnom prípade. Čiže v podstate nič nové, nič, čo by sme nečakali. Ale zamyslime sa nad tým, že v podobnom područí sme voči politikom. A prečo sú takí, akí sú. Asi teda veľmi verné realite, ale nie príliš vťahujúce a relatívne chladné a strohé. Čo ale môžeme taktiež považovať za kladnú stránku a pridanú hodnotu. (15.08.2018)

Americký psychológ Philip G. Zimbardo, prišiel so “skvelým nápadom” , na začiatku 70. rokov, 20. storočia - na Stanfordskej univerzite. Hlavná myšlienka spočívala v tom, že mali skúmať pomocou EXPERIMENTU - poprípade - Simulácie , ako bude vplývať na študentov PREMENA - ( Zrekonštruovali v škole provizórne VÄZENIE, pričom má to celé trvať 14. dní - dva týždne ), že jedna skupina študentov sa ujme úloh DOZORCOV, druhá skupina sa ujme úloh VÄZŇOV, to všetko sa vytvorí v škole, cez prázdniny, kde samotný stvoriteľ - Zimbardo, bude mať zabudované kamery, pričom nie je na to sám, má niekoľko asistentov, medzi nimi i černocha, ktorý sedel natvrdo, a teraz je pozorovateľom. ŠTUDENTI sa prihlásili na miestny inzerát, každý z nich absolvoval vstupný pohovor, kde sa podľa toho rozhodlo, kto do akej skupiny pôjde. Očividne NAVRCH - majú dozorcovia, ktorí postupne preberajú nad nimi celú kontrolu, sú nadradení, kde sa do popredia - čoraz viac tlačí - jednak to, že študenti sa začínajú stotožňovať so svojimi rolami, až nadmieru autenticky, najmä dozorcovia sa správajú voči nim - ako k handrám. Skúšajú, aký konečný nátlak - dokážu zniesť, vydržať, či ich to zlomí, lebo si nájdu obetného baránka, na ktorého sa zavesia, On sa potom pokúša o vzburu, ale nebude mu to nič platné ! Vlastne, toto sú všetko chlapci, ktorí asi nikdy nemali väčší kriminálny priestupok, nie sú zvyknutí na štyri steny, vôbec pôsobisko je tak stiesnené, že sa začína vytvárať dusná - atmosféra z malého priestoru. Po niekoľkých dňoch - sú na tom po psychickej stránke - MIZERNE, že dvaja to vzdajú, tí, ktorí vydržali - musia ďalej znášať, čo si zase dozorcovia vymyslia... nočný budíček, kliky, brušáky, čokoľvek ich napadne, tak to musia splniť, a keď NIE, TAK HOR SA - DO DIERY ! Nátlak sa čoraz viac stupňuje, až to raz prerastie do záverečného extrému, ktorý tento PROJEKT - bude musieť ukončiť. Dlho som nevidel film, ktorý sa netvári ako film, je to rekonštrukcia, lebo Zimbardov - experiment - sa naozaj odohral. Neviem, či by som ja vydržal nátlak väzňov, a zase neviem, ako by som sa správal na mieste dozorcu, či by som bol tak krutý ? Je to v každej ľudskej povahe od samého narodenia, aký bude, keď má niekto veľkú nadvládu nad niekým, tak sa potom stane toto. Alebo Hitler ! Vtedy - to nie je možné len tak ukončiť. Réžia je majstrovská, niečo ako Lumet v 12. rozhnevaných mužov, herecké výkony - bezchybné, uzavretý priestor - klaustrofóbia, a takto by som mohol pokračovať - do zblbnutia... (28.11.2015)

Ani jeden z předchozích Experimentů jsem neviděla, takže nemůžu srovnávat. Můžu ale říct jedno, tohle byl tak strašně divný a těžko stravitelný film, že jsem se na něj dívala na třikrát. Ne že by byl těžko stravitelný po stránce nějaké explicitnosti nebo tyranie. To se tady právě drží hodně na úzdě. Ale ten vizuál na mě působil jako špatný vtip, prostě jsem to tomu filmu ani trochu nevěřila. Hlavně mě to šíleně nudilo. Vadila mi tu i hudba a všichni herci na mě působili tak nějak parodicky, ale za to si asi můžu sama. Dozorci se do svých rolí vžili na můj vkus až příliš rychle, bylo to celé dost podivné. Ale nebudu tu filosofovat. Asi poprvé v životě řeknu na účet nějakého filmu, že mi nepřipadal jako film. Vážně, nevím, jak svůj zážitek popsat. The Stanford Prison Experiment se mi začal líbit asi až v posledních dvaceti minutách stopáže. Až při záverečných rozhovorech jsem se rozhodla, že mu dám dvě a půl hvězdy a už o něm nechci slyšet. (21.02.2016)