Volyň

Tak po Katyni tu máme Volyň a opäť ide o dôkaz, že podobný film sa dá pozrieť maximálne raz za rok. Smarzowski je autentický až to doslova bolí, až sa divákovi nechce veriť, že herci na pľac chodili normálne ako do roboty. Maximálna depresia, akú my na Slovensku alebo v Čechách zrejme nikdy nenakrútime, viď vzhľadom na látku preceňovaná a krotká Krajina ve stínu. Smarzowski ale v brutálnom závere neobhajuje ani Poliakov, v "odpovediach" si v ničom so svojim nepriateľom nezadali. 5 hviezd nedám iba kvôli tej extrémnej depresívnosti, proste toto je typ filmu, ku ktorému sa nikdy vracať nebudete, kvôli vlastnému psychickému zdraviu. (06.04.2021)

"Nemci sú menej nebezpeční ako ukrajinské bandy..." Každý kto sa spoň trochu zaujíma o 2. svetovú vojnu a Československo určite počul výraz Wolyňskí Češi. Mnohí z nich sa neskôr pridali k Československej armáde... O masakroch medzi ukrajinským a poľským obyvateľstvom v tejto oblasti som nevedel. Keďže sa filmu ujali Poliaci vedel som, že to bude kvalitné i drsné zároveň. Slovo drsné alebo kruté naberá v niektorých scénach iný rozmer a dobre to vystihla jedna z postáv vo filme. "Ani zviera nie je schopné toho čo človek..." Povedal by som, že slabšie povahy by sa mali filmu radšej vyhnúť, aj keď som si vedomý, že tieto slová znejú skôr ako reklama, lákadlo alebo test odolnosti. Spočiatku to tak vôbec nevyzerá , film začína poľsko-ukrajinskou svatbou, komplikovať sa to začne o čosi neskôr. Ak mi film celú dobu niečo pripomínal , tak určite ruský film Idi i smotri. Namiesto vystrašeného chlapca tu máme mladú Poľku Zosiu, ktorá je celý čas na úteku, nechápe a nechce pochopiť...Tak to je...Človek je najväčšia sviňa na svete...Filmu chýbajú jedine silné emócie, nedokázal mi zovrieť hrdlo, uroniť slzu...Iba nechápavo sledujete neskutočné zverstvá a možno to bol cieľ. Objektívne možno 80% , ale za tú surovosť, reálnosť a vypovedanú pravdu dávam plný počet. 100%. (17.04.2017)

Připadalo mi to jako legendární Jdi a dívej se v polském verzi a viděno především pohledem ženy od rodiny Zofie Głowacké. Extrémní nacionalismus není patriotismus, ale extrémní svinstvo. Ve filmu je hezké srovnání kázaní dvou pravoslavných kněží jednoho, dle mého moudrého, druhého dle mého zlého. Surové násilí na konci filmu je silné. Chápu Ukrajince, že tento film nemají v oblibě. Nicméně se nemůžou divit, že někteří obyvatele nejen Evropy nemají v oblibě jejich glorifikaci Bandery a jeho band banderovců. Jinak nesmíme zapomínat, že na Volyni žili i Češi i ti by mohli vyprávět. Na závěr pár poznámek: co najdeš v žitě (pšenici, ječmeni), někdy je lepší tam nic nenajít nebo se nenechat najít. A když vám někdo pochválí básně, tak to nemusí vždy dobré znamení. (16.06.2020)

NO-TY-PY-ČO!!! Kinematografia państwowa se fuckt vycajchnovala a vysmerfovala opravdu působivý, surový a bezskrupulózní spektákl o tom, že úspěšně rozchodit Druhou světovou na polsko-ruském pomezí, to aby byl člověk nacista, bolševik a ukrajinský nacionalista v jednom. Novodobá historie nade vši pochybnost potvrzuje tezi, že na východ od Košic a také na jih od Maďarska žije jen zkurvená animální pakáž bez jakékoliv úcty k lidskému životu, schopna kdykoliv rozpoutat peklo nejtemnějšího středověku, lůza, která nemá v moderní kulturní Evropě co dělat, a i pro její budoucí bezpečí by od ní měla být okamžitě odřezána a připojena třeba k Sierra Leone. Pšontci šli do toho překvapivě naprudko a já snad nepamatuju film, z něhož by mi šel tak mráz po zádech, v hubě měl po skončení pachuť vyhřezlých střev a špatně se mi spalo. Vskutku nepříjemný zážitek, a to zdaleka naturalisticky nenatočili všechno, co to ukrajinské svinstvo tehdy páchalo, například banderovské hrátky s dětmi a podobně. Národ, který téhle vymatlané sadistické spodině v současnosti staví pomníčky jako národním hrdinům a pojmenovává po nich v Kyjevě ulice, nezaslouží nic jiného, než nemilosrdnou reanexi říší cara Vladimíra, genocidu a výmaz z mapy. Pokud přežijete úvodní půlhodinové pásmo zakarpatských písní a tanců, dostane se vám wyjontkowo zaje-kurwa-bistego widoku, bezvýchodného, bezútěšného a mrazivě brutálního, po kterém budete mít chuť vytřít si prdel Šindlerovým seznamem, a proti němuž jsou třeba Okupace ve 26 obrazech, Stíny horkého léta nebo Zánik samoty Berhof jen trapnými venezuelskými telenovelami. Kurevsky sugestivní masakr! (14.03.2017)

Nejspíše jsem viděl nejnehumánnější film roku! ___ Po zhlédnutí dosti drsného, polského filmového fláku Volyň jsem utrpěl velkou a trošku i morální ujmu. Četl jsem o tom hodně, viděl aj autentické fotky, ale vidět to "reálně", na filmovém plátně, to je teprve citový a trpký teror. ___ Já osobně jsem nikdy neměl moc v lásce ukrajinskou, čím dál více se rozšiřující, prozatímní menšinu v krajině naší, v krajině české. Ovšem po zhlédnutí tohohle filmového psychoteroru mi jsou Ukrajinci ještě více "nesympatičtí". (PS: Pro rejpaly: "Ano, vím, že současní Ukrajinci s tou dávnou verbeží nemají nic společného. A ne, nejsem xenofob! :-D) ___ Celý průběh filmu mi svým zpracováním připomínal Nemesova Saulova syna, už jen z principu soustředění se na jednu postavu a hlavně její psychický, kulminující psychický nátlak. Zpočátku se může místy divák ztrácet v ději, ale postupem času, stoupajícím napětím a zároveň kompilací brutálních činů ukrajinských nacionalistů, divák zůstává v údivu a podléhá psychickému teroru (hlavně poslední půlhodinka). Dvě a půl hodiny dlouhý film pak uteče jako voda, aniž byste z nudy zjišťovali, kolik minut zbývá do konce filmu. Já udělal chybu, že jsem si Volyň pustil před spaním. Na ranní směnu jsem díky nočnímu bdění a zpracovávání myšlenek toho, jakých zvěrstev se mohli tehdy lidé dopouštět vstával dosti nevyspalý a s kruhy pod očima. Ale jsem rád, že jsem tenhle snímek viděl a rozhodně doporučuji všem zhlédnout tento válečný kousek, aby si lidé více vážili dnešní svobody. Ze stejného důvodu doporučuji i návštěvu Osvětimi. Peace (23.10.2017)