Vanishing Point

Čistá filmová krása (existenciální road movie - už to samo o sobě zní jako dokonalý film) a oslava svobody a řidičského umění, která má 3 hlavní postavy: 1) tajemný Kowalski, který se bezhlavě žene rozlehlou americkou krajinou, aniž by měl platný řidičák nebo smysluplný cíl; 2) úchvatný bílý exemplář Dodge Challengeru R/T 1970 s fantastickým zvukem motoru; a 3) slepý moderátor v rádiu, Super Soul, který o Kowalskim mluví slovy netušené poetické krásy: Bílý Challenger se řítí krajinou, a za ním modří supové, hlídací hyeny připravené roztrhat osamělého jezdce. Je to hrdina, elektrický úhoř, polobůh, bourák, poslední frajer zlatého Západu. A náckové se blížej, sledujou našeho hrdinu, a ze všech stran cajti, jsou blíž a blíž, není kam utéct, už na něj čekají. A chystají se ho dostat. Rozbít na kousíčky, zašlapat do země, znásilnit poslední volnou čistou duši na téhle planetě. Ale jak je psáno: "Když zlý duch dá tygrovi drápy, pak světec dává holubici křídla." Tak promluvil guru.. V tom je vlastně řečeno vše, a víc slov netřeba. UPDATE 23.11.2019 - Vanishing Point mě naprosto dostal i na podruhé, ten film mi prostě přijde absolutně dokonalý. Kowalski je neuvěřitelný sympaťák, kterému člověk nemůže držet palce, a i když na konci dopadne tak jak dopadne, tak se stejně člověk musí usmívat, protože v něm ještě dlouho zůstává blažený pocit z té jeho velkolepé jízdy. A ty postavy, které cestou potká? Všechny do jedné jsou strašně zajímavé, jako třeba ta nahá holka na motorce nebo starý chytač hadů. K tomu navíc celou dobu vyhrává úžasný soundtrack, který jen podtrhuje to dokonalou atmosféru svobodomyslnosti a nezávislosti, kterou je ten film prostoupený. A ti policajti tam, to jsou fakt supi, zlí a odporní parchanti, nad kterými si jde jen uplivnout; jak se na konci houfují všechny ty slepice navlečené v těch příšerných policejních mundúrech a sledují polohu Kowalskiho auta na jakési primitivní skleněné mapě (btw. dost by mě zajímalo, jestli tehdejší kalifornská dálniční policie byla skutečně vybavená takovým zařízením, nebo to byla jen fantazie filmových tvůrců), má to v sobě neskutečnou zlověstnost, která člověka úplně omračuje. Snad jedinou výtku, kterou bych k tomu filmu měl, spatřuji v tom, že byl natočený 2 roky po Bezstarostné jízdě, a z toho důvodu může působit trochu jako její epigon. Alespoň mně osobně přijde podobnost obou filmů nepřehlédnutelná, ale možná to bylo prostě tou dobou, že přála vzniku takových filmů, a oba mám rád úplně stejně. Nobody knows, nobody sees, 'til the light of life stops burning, 'til another soul goes free.. (05.03.2012)

Zjevně zásadní inspirační titul amerických postmodernistů typu Lynch, Tarantino, Jarmusch či Refn. A naprosto pochopitelně, protože ta surreálná cesta Amerikou plnou ztracených osamělých podivínů buduje nejn autentický pocit ztracenosti a vyhaslosti, ale ještě nám umožňuje tajit dech u neuvěřitelných scén policejních honiček. Fotrovské poukazování na to, že mohl tou svojí jízdou ohrozit přeci nevinné lidi, je vlastně takým barometrem toho, na jaké straně zde stojíte. Však tenhle film je o odboji nejen proti pravidlům, ale zejména proti smyslu a racionalitě. Honzovi Kočkovi se samozřejmě za to, že mu sem tam kradu kytky z hrobu, omlouvat nehodlám. (14.11.2021)

Na tohle dílko je nutno nahlížet optikou sedmdesátých let, nejlépe Lennonkami :-) s ubalenou travkou v ruce a všemu svolnou kočičkou na klíně... Ačkoliv preferuji spíše vůni kerosinu, tahle free ride Amerikou byla úchvatná. Vezmu-li snímek čistě pocitově, tak se jednalo o vizuální orgie. Ten krémový Dodge Challenger R/T Magnum ženoucí se na plný plyn rovnou americkou nějakou tou routeX s oblaky prachu za prdelí musí uhranout každýho chlapa. K tomu dechberoucí záběry na hory v pozadí, nádhernou americkou tmavěmodrou oblohu s načechranými stratokumuly... Cesta osamělého, smutného muže do Friska je lemována nejen jeho flasbacky, ale i drobnými epizodkami, které zažívá cestou. Většina z nich je ve své ujetosti poplatná době a tak můžeme vidět náboženské shromáždění v poušti, lovce chřestýšů, dva silniční zlodějíčky převlečené za homouše, slepého černého spíkra rádia, motorkáře a jeho nahou blondýnku jezdící si na motorce v poušti... Samozřejmě nesmíme zapomenout na muže zákona. Ti v každém zapadákově a na každé křižovatce vyčkávají u svých obrovských policejních křižníků s množstvím houkaček trčících ze střech a se sombréry vraženými drsně do čela na toho svého muže. Když jej spatří vydají se jak lovečtí psi ve smečce za kvílení sirén po stopě chlapíka, který má lístek jen jedním směrem... Jenže, dnes je tak trochu jiná doba a co mohlo fungovat na diváka v divokých sedmdesátých, nota bene za války ve Vietnamu na mne až tak nazabralo. Neříkám, že z filmu přímo nečpí touha po volnosti, svobodě, umocněná mocným burácením čtyřlitru Dodge... Beru to však spíše jako takovou ikonu svého žánru s úchvatnou kamerou, dobovým soundtrackem a množstvím hodně skvělých honiček s policejními auty napříč státy. Dávám tři tabletky speedu. * * * (07.02.2013)

Vanishing Point je přesnou ukázkou rozdílu mezi americkou kinematografií 70. let a tou současnou, a přeneseně také mezi 70. léty a současností obecně, to, co bylo dříve symbolem svobody, je dnes vytěsněno politickou korektností a utažením neonormalizačních šroubů. Dozvuky absolutní svobody 60. let, Bezstarostná jízda, kdy čopra nahradil osudově bílý Dodge Challenger, filmové ,,Born to be wild" a všude okolo je jen Dvouproudá asfaltka... Co z tohohle světa dnes zbylo? Poměrně přesnou odpověď dává Eastwoodovo Gran Torino. Už jen nostalgie... (Mimochodem, tenhle subžánr road movie je ryze americký, v Evropě by něco podobného už jen z hlediska dopravní infrastruktury natočit, natož realizovat asi nešlo...) (29.12.2012)

„Vypusťte hady!“  Šedesátá léta musela být v mnoha ohledech krásná, ale přinesla ke konci dekády rovněž trpká vyústění předchozího uvolňování svobody. Objevují se pocity těžké deziluze, třeba i pro nejednoho navrátilce z Vietnamu, na povrch po utichlých protestech proniká stále větší bezmocnost vůči nadřízenému systému. Když si Barry chvíli povídá během jízdy s náhodnou stopařkou v autě, z jeho hořce smutného projevu a očí lze vyčíst tolik zklamání z vlastního života i světu kolem. Definitivně jsem začal k dříve místy nesympatickému pirátovi na amerických dálnicích nalézat nejen plné pochopení, ale i kus sympatií. Vzhledem k tomu, že už jsem dříve viděl Sváteční vyjížďku i Bezstarostnou jízdu, začínal jsem tušit podobně tragický závěr, ale tady jakoby zase dostal jiný rozměr. Na koho jsem byl ve výsledku nečekaně více naštvaný? Na chlápka, který skutečně perfektně umí řídit a tak si prostě z rozervanosti své duše vyjede ve svém auťáku na plný plyn přes pár států, často i záměrně mimo hlavní provoz podél pouště, aniž by tím někomu regulérně ublížil? Nebo na řadové zástupce systému, tohoto muže honící pro nějakou pokutu a dopouštějících se během toho nejen stejného počínání, ale v závěru majících i podíl na úmyslném zavinění smrtelné nehody, neřku-li provedení kolektivní vraždy? Aha... Nenápadný, ale silný smutný odkaz se nakonec ukrývá v tomhle snímku, který se dlouhou dobu tvářil jako samoúčelná přehlídka automobilových honiček... a dokáže cosi o atmosféře tehdejší doby říct. Ty honičky jsou skvělé, ale jinak mi první polovina připadala natáhlá, místy i monotónní (a otravný DJ mi občas šel na nervy), až jsem chvíli měl navzdory té podmanivé nezávislé atmosféře dost rozporuplné pocity. Ale od romantického flashbacku na pláži a následné zastávky v poušti, kdy děj obohatí daleko pestřejší zážitky hlavního hrdiny a konečně se o něm začínáme ve střípcích dovídat něco víc, mě to stále víc a víc dostávalo do transu a dočkal jsem se zážitku... i s poselstvím. Líbily se mi i tři krátké, ale pro objevení duše celého filmu zásadní romantické scény, doprovázené dojemnou hudbou. [75%] (09.09.2022)