Vanishing Point

„Vypusťte hady!“  Šedesátá léta musela být v mnoha ohledech krásná, ale přinesla ke konci dekády rovněž trpká vyústění předchozího uvolňování svobody. Objevují se pocity těžké deziluze, třeba i pro nejednoho navrátilce z Vietnamu, na povrch po utichlých protestech proniká stále větší bezmocnost vůči nadřízenému systému. Když si Barry chvíli povídá během jízdy s náhodnou stopařkou v autě, z jeho hořce smutného projevu a očí lze vyčíst tolik zklamání z vlastního života i světu kolem. Definitivně jsem začal k dříve místy nesympatickému pirátovi na amerických dálnicích nalézat nejen plné pochopení, ale i kus sympatií. Vzhledem k tomu, že už jsem dříve viděl Sváteční vyjížďku i Bezstarostnou jízdu, začínal jsem tušit podobně tragický závěr, ale tady jakoby zase dostal jiný rozměr. Na koho jsem byl ve výsledku nečekaně více naštvaný? Na chlápka, který skutečně perfektně umí řídit a tak si prostě z rozervanosti své duše vyjede ve svém auťáku na plný plyn přes pár států, často i záměrně mimo hlavní provoz podél pouště, aniž by tím někomu regulérně ublížil? Nebo na řadové zástupce systému, tohoto muže honící pro nějakou pokutu a dopouštějících se během toho nejen stejného počínání, ale v závěru majících i podíl na úmyslném zavinění smrtelné nehody, neřku-li provedení kolektivní vraždy? Aha... Nenápadný, ale silný smutný odkaz se nakonec ukrývá v tomhle snímku, který se dlouhou dobu tvářil jako samoúčelná přehlídka automobilových honiček... a dokáže cosi o atmosféře tehdejší doby říct. Ty honičky jsou skvělé, ale jinak mi první polovina připadala natáhlá, místy i monotónní (a otravný DJ mi občas šel na nervy), až jsem chvíli měl navzdory té podmanivé nezávislé atmosféře dost rozporuplné pocity. Ale od romantického flashbacku na pláži a následné zastávky v poušti, kdy děj obohatí daleko pestřejší zážitky hlavního hrdiny a konečně se o něm začínáme ve střípcích dovídat něco víc, mě to stále víc a víc dostávalo do transu a dočkal jsem se zážitku... i s poselstvím. Líbily se mi i tři krátké, ale pro objevení duše celého filmu zásadní romantické scény, doprovázené dojemnou hudbou. [75%] (09.09.2022)

Chlap nasedne do bílého sporťáku a jede. Staví se pro prášky, aby neusnul a jede dál. K tomu ještě slepý černoch v rádiu a máte celý Vanishing Point. Na první pohled určitě, na druhý je to dlouhá cesta posledního kovboje na svém bílém oři, který se rozhodl pro cestu bez návratu. Stejně tak jednoduché, jako zábavné, ale smát se určitě nebudete. O tom Vanishing point vůbec není, ale to sami poznáte, až nasednete vedle bývalého závodníka a projedete se po nekonečných poloprázdných silnicích Ameriky... Třešničkou na dortu je dokonalá kamera. (05.08.2009)

Podobné voľnomyšlienkárske filmy boli v tomto období populárne. Reagovali na spoločenské a politické pomery v Amerike, rozprávali o slobode, voľnosti a mieri. Aj z tohto filmu sú tieto myšlienky cítiť na hony, otázkou je, či v konečnom dôsledku nie sú všetky tie vedľajšie motívy pre samotný snímok kontraproduktívne. (07.09.2017)

Nezvratný důkaz, že lze natočit poutavý a nesmírně stylový film jen o tom, jak se nějakej chlápek projíždí Amerikou v nadupaném autě. Po stylové stránce tomu není co vytknout, naopak dnešní filmaři by se na to měli podívat jako na studijní materiál. Film si něco bere z o dva roky starší Bezstarostné jízdy, sám pak byl zřejmě inspirací pro Spielbergův Duel. Poselství filmu je sice křišťálově jasné, ale pokud se člověk naladí na správnou vlnu, tak to stačí. Nechápu, že tenhle masterpiece u nás není známější. Ale vlastně mě to zas tak moc nepřekvapuje. (05.04.2010)

Cesta z města pro dva aktéry - ten druhý cválá v ocelové kůži a přede svému řidiči pod rukama. Mnoho věcí najednou dává smysl, když si člověk za volantem čistí hlavu a v Barry Newmanovi se to všechno odráží přesně v tom neodolatelném švihu sedmdesátých let, kde osobité samorosty vyhlašovali za hrdiny. No vážně. V době nahých slečen na motorkách a zakázaných látek obepíná hmatatelný volnomyšlenkářský reliéf tuhle honbu za svobodou téměř dokonale a příběh v něm nemohl být lépe zakotven. Tarantinova fascinace Dodge Challengerem 1970 je mi najednou o něco bližší, přesto mám dojem, že se Sarafianem prohrál na celé čáře. (01.05.2008)