Rozdvojená duše

Při vší úctě k Mistrovi, není to tak dobré, jak jsem čekala. Snové a "schizofrenní" sekvence jsou jako obvykle kvalitní, základní kostra příběhu se zamilovanou psychoanalytičkou je ovšem chatrná a chvílemi i nudná. Váhala bych mezi třemi a čtyřmi hvězdami, za obsazení a velké finále dám ale za 4. Zajímalo by mě, jak to Hitch se vztahem k tomuhle filmu opravdu měl, jestli byl opravdu nespokojený a proč přesně. (10.11.2012)

Zajímavý thriller (nutno dodat, že s romantickými prvky), a jako vždy je Hitchcock originální. Zažil jsem už tvůrce, kteří pořád točí v podstatě dokola to stejné, ale Hitch... Často se ve své kariéře pohyboval na hranách thrilleru a krimi, jenomže pořád vymýšlí něco nového a to nové je i přes to, že se mi ne úplně všechno od něj líbilo (například Dial M bylo od mistrovského kousku vzdáleno prozatím nejvíce), dokonalý filmový zážitek. Platí to i zde, ačkoli těch výtek budu muset pár vynést. Například si myslím, že Gregory Peck není až tak vhodný partner pro Ingrid Bergman. Kvality, pravda, má, ale souhra je někdy dle mého názoru pro dobré hodnocení podstatnější. Dále - zase se mi potvrzuje, že když někdo určitou věc označí nálepkou "legendární" atp., budu při sledování oné věci zklamán. Ano, mám na mysli tu snovou sekvenci, čekal jsem ji trošku lepší, i s tehdejšími technickými možnostmi. Původně jsem chtěl polemizovat nad romantikou, která byla typicky filmová a typicky hollywoodská, ale na druhou stranu - ona je vlastně v pozadí, film je o něčem jiném. Ale proč se rozčilovat, Hitchcock znovu diváka nenapodobitelným (tak jedinečným, že bych použil i přívlastek "hitchcockovským") způsobem napíná i například v na první pohled banální scéně, kdy Ingrid chce sebrat dopis ze země. Zrovna hlavní aktérka (naprosté opomenutí Akademií nekomentuji) je vlastně důvod, proč jinak nikterak přelomovému filmu dávám pět hvězdiček. Tak krásná, a tak skvělá herečka... ale na film se dobře koukalo i bez ní, viz výše mnou vypsané klady. (20.04.2009)

Hitch ví, jak se dělá atmosféra a má výbornou schopnost vyprávět příběh, to mu nemůže nikdy nikdo odpárat. Jenže tady se nedoplácí na režii, ale na scénář. Takže ať ta dvě hlavní kuliočka kulí ta svá očka jakkoli podmanivě, nic mi nesebere ten nepříjemný dojem parodie na psychoanalýzu a dobrýtra z celé té veleslavné emancipace, s níž se museli chudáci muži po druhé světové začínat smiřovat a sžívat. Nejsem psycholog, psychoanalitik, ani psychopat, ale tak nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že do téhle čarodějné vědy nemá sebemenší vhled ani nikdo ze spellboundovského ansáblu. No a mladá krásná emancipovaná a talentovaná psychiatrička, co, s vkusem Bergmanovic Ingridce vlastním, odbývá své kolegy-nápadníky, a se lstivým pobavením využívá hotelového detektiva hrou na oddanou domácí puťtku, ta tomu teprve dala korunu, protože jestli byl jeden z režisérových záměrů vykreslit silnou moderní ženu (a scénka z hotelu mě v tom pocitu utvrdila), neměla se z ní po chvíli vyklubat amorem střelená kráva. Tyhle dva nedostatky na kráse bych ale filmu s radostí odpustil. Přibližně v 90. minutě jsem se v celku spokojeně rozvaloval v křesle a vyslovil nahlas obavu: "Hlavně, aby to nepřišlo s nějakým pseudošokantním závěrem." Když pomineme stupiditu novotvaru pseudošokantní a posuneme se o 8 minut dále, zjistíme, že se moje tušení potvrdilo a tím odsoudilo Rozdvojenou duši na vrakoviště nadějných filmů - do Průměru. (13.12.2013)

Spellbound sice není v mých očích až tak vyšperkovaný klenot jako je tomu u jiných Hitchcockových děl (zejména trio Rear Window, Vertigo, Psycho), nicméně pořád se jedná o perfektně napsaný, vystavěný a filmařsky nevšedně vtahující příběh; doplněný navíc o klíčový motiv psychoanalýzy, s nímž scénář velmi nápaditě pracuje, a konstrukci snu coby vodítka k rozuzlení záhadné vraždy psychiatra dr. Edwardse (kreativní dozor S. Dalího). Ústřední dvojice klasického Hollywoodu ztvárněná Ingrid Bergmanovou a charismatickým Gregorym Peckem je jakousi jistotou, jež nemůže selhat, obdobně jako režijní koncepce velkého mistra napětí. Přídavek tvoří nádherné hudební téma Miklóse Rózsy, po právu oceněné Oscarem. Leč asi navždy zůstane v pozadí za jinými klasikami, rozhodně si Rozdvojená duše zaslouží diváckou šanci. Zklamání v žádném případě nehrozí. Těším se na druhé zhlédnutí, třeba doplním o poslední hvězdičku. Na první podívanou mě lehce zklamala práce s tempem a jakási nevyváženost tří dramatických bloků filmu (první část je raketovou rychlostí poháněna kupředu, druhá zase poněkud natažená a konec pak opět příliš rychlý). (29.06.2023)

Inu, bavil jsem se v podstatě skvěle. Jenže trochu jinak, než Hitchcock původně zamýšlel. Je to podobné, jako když notorický béčkař natočí nezvládnutou žánrovku, která vás rozesměje spolehlivěji než oscarová komedie. Přitom má Hitchcock štěstí, že své filmy rád odlehčoval humorem a s odstupem let se stírá hranice mezi tím, co kdysi myslel vážně a co mělo být k smíchu. Hitchcockova představa o psychoanalýze byla těžce naivní a mimo jakoukoli realitu už v době vzniku, dnes působí skutečně směšně. Milostný vztah mezi svými hrdiny buduje Hitchcock pomocí těch nejpokleslejších způsobů červené knihovny. Z hereckého projevu Gregory Pecka by člověk nepoznal, že před ním stojí jedna z legend filmového plátna. Ingrid Bergman sice charisma vyzařuje na všechny strany, jenže hraje ultimátní husu, jakých si asi moc za svou kariéru už nezopakovala. Místo napětí mi mistr tentokrát naservíroval něco, co se nechtěně blíží parodii sebe sama. Celkový dojem: 65 %. (26.01.2013)