Tvůrci:
Marti NoxonRežie:
Jean-Marc ValléeHrají:
Amy Adams, Eliza Scanlen, Chris Messina, Patricia Clarkson, April Brinson, Violet Brinson, Taylor John Smith, Will Chase, Jackson Hurst, Catherine Carlen (více)VOD (1)
Epizody(8)
Obsahy(2)
V osmidílné dramatické minisérii "Ostré předměty" inspirované stejnojmenným bestselerovým románem od spisovatelky Gillian Flynnové (Zmizelá), hraje držitelka pěti nominací na Oscara® Amy Adamsová v hlavní roli Camille Preakerové. Novinářka, která se v minulosti potýkala s duševními problémy, se vrací do rodného městečka Wind Gap ve státě Missouri, aby informovala o případu zjevných vražd dvou malých dívek. Zatímco se Camille snaží poskládat střípky traumatické události ze své minulosti, dostane se do konfliktu s panovačnou matkou Adorou (Patricia Clarksonová), znovu se uchýlí k řadě nebezpečných sebedestruktivních zlozvyků a až příliš se ztotožní s mladými oběťmi vraždy. (HBO Europe)
(více)Videa (1)
Recenze (255)
Holka, co ze sebe dělá chodící flašku vodky a zároveň i poněkud morbidní slabikář se vrací do zatuchlých vod rodného maloměsta, kde se potkává s bahništěm dávných vin a toxických vztahů navenek maskovaných za spořádanost a bohabojnost. Tempo je pozvolné až příliš. Přece jen do sebe tu atmosféru vesnické dekadence nemusím nasávat tak dlouho. Aby pak následovalo vysvětlení, které je šokující, ale je tak rychlé a v tak letmých náznacích, že jsem ho napoprvé nepobrala a musela si to pustit znovu. Skoro mi připadá, že série na to vsadila: hvězdná herečka v hlavní roli, dlouhé natahování a pak „šokující“ pointa. Divácké uspokojení tak pro mě bylo velmi nerovnovážně rozložené. SHNUTÍ: Když jsi vypadl z domova, protože tě to tam sra.o, tak se tam už nevracej. Protože tenhle pocit se nezmění. ()
O jizvách, které si sebou neseme. ___ Klady: Amy Adams už dlouho klepe na mou hereckou topku, tady fakticky ukazuje proč (nedivím se nominaci na Zlatý glóbus), nemohu jinak než nazvat její herecký výkon bezchybným, Patricia Clarkson a Eliza Scanlen taky výborné (navzdory tomu - nebo možná právě proto? - že bych postavám, jež ztvárnily nejradši zakroutil krkem; vážně, nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaký seriálový charakter iritoval tolik jako ten Adořin), Jean-Marc Vallée má bezpochyby svůj osobitý a snadno rozpoznatelný styl (subjektivistického klipovitého střídaní časových rovin), který "našrouboval" na látky, v nichž bolestivá minulost zraňuju i po letech, kterážto volba dává naprostý smysl (a pokud tu někde bude něco mlít o manýrismu, tak ho pošlete za mnou, a já už mu to vysvětlím!). Na druhé straně: Vallée už zkrátka adaptoval lépe (Sedmilhářky), ostatně i Gillian Flynn - měřil-li by se úspěch pouze prodejem, jedna z královen thrilleru pro ženy - už dostala lepší adaptaci (Zmizelá). Musím taky přiznat, že si nejsem jist, zda si takhle minisérie obhájí svých bezmála 8 hodin, mám dojem, že byla-li by zkrácena na polovinu, příběh by se nerozpadl (těch příběhových zákrut tam prostě tolik není, zdálo se mi, že v určitých v momentech převládla emociální tortura hlavní hrdinky). Ale i tak se jedná o seriál, který má - minimálně pro zmíněné herecké výkony a stylistické ozvláštnění - cenu vidět. 70 % ()
Přednosti tohoto silného počinu tematizujícího tabu poškozujících a zhoubných vlivů ve výchově, v charakterovém dědictví v rodových liniích a v zahuštěných vztazích zdaleka nejen na jižanském americkém maloměstě, ale v každém prostoru, na němž jsou lidé odsouzeni spolu žít v nelidských sociálních podmínkách, v mocenském područí pod nezdravým tlakem a bez zdravých alternativ, vysoko převažují nad jeho nedostatky. Tím hlavním je především zbytečné zrychlení ve finiši, pro něž se dostatečně nevysvětlí celá řada indicií, motivů, palčivých otázek a tušení, a do pozadí jsou tak potlačeny mnohé nepříjemné souvislosti, mizerné osudy a nepěkné role řady postav, skrze něž by naznačené předivo destruktivních sil, působících mnohosměrně a ničících všechny účastníky existujících vztahů, těžko dělitelné na agresory a oběti, vyvstalo ještě přesvědčivěji ve své ničivé důsažnosti, v ilustrování faktu, že z té sítě není možné uniknout, a to ani s přivolanou pomocí, ať už systému nebo druhých lidí zvenčí, že některá poškození jsou trvalá a žijí svým životem, a člověk v jejich vleku v nejlepším případě toliko přežívá (you don't live, you survive) a může se snažit snad jen nemít vlastní děti, na které by to určitě přenesl, a především žádné nevychovávat, nemít příležitost mít nad někým moc. Ale protože je jasné, že se v hlavní lince příběhu neuděje žádný happyend, že noční můra naopak pokračuje v ještě horší verzi, než jsme si až do poslední chvíle mysleli, je zároveň legitimní předpokládat, že i všechny naše ostatní dohady souvislostí jsou přinejlepším nedostatečné a realita postav prostě je a i nadále bude mnohem horší než ta nejhorší tušení. A že zlo plodící zlo má mnohem děsuplnější důsledky, než jsme schopni si přiznat a dohlédnout, a utěšování se rozhodně není na místě, i když asi ani nemůže valně uškodit. Takže nakonec vlastně z jednoho - toho nejzdravějšího - úhlu pohledu dává smysl nad tím vším, co nám zůstalo utajeno, nevyjasněno, radši mávnout rukou a dobře, že se to tu nedovykreslí. Přesto se ale tempo vyprávění nemuselo ke konci tak citelně uspěchat - protažení do deseti dílů, zvolna vše završujících, by bylo vyváženější, i kdyby se už žádná další fakta neodhalila. *** PLUS: Konečně někdo tematizuje poslouchání hudby jako vstup do náhražkového časoprostoru, dávkovače falešně uklidňujících emocí, kam lze podnikat zhoubné úniky z odpovědnosti být přítomen, vnímat souvislosti a adekvátně na ně emočně i racionálně reagovat, úniky do nevědomí o tom, co se kolem nás i nám skutečně děje, poslouchání hudby jako odpojování se, na němž si lidé pěstují těžkou závislost. Dík! *~ ()
Na první pohled příjemné rasistické maloměsto, krásná, věčně vypitá a vlastní technikou potetovaná Amy Adams a případ, který rozkryje více tajemství, než by bylo zdrávo. Pár věcí mi uniklo (např.otisk zubů na otcově ruce), pár mi nedávalo smysl, několik výtek by se každopádně našlo, ale i přesto si mě seriál připoutal svou tíživou, tajemnou atmosférou a velice překvapivým a nepředvídatelným koncem. A hlavně to neříkej mamce! 82% ()
až na úplný závěr, který stylisticky trochu zrazuje téma tím, že to celé ladí do zábavné mindfuckové anekdoty, výborná adaptace literární předlohy; Jean-Marc Vallée ukázal už v Sedmilhářkách, že má jistý talent, tam to ale celé zkazil závěrem - v tomto případě naštěstí ne tak úplně, možná také díky Gillian Flynn ()
Reklama