Režie:
Alfred HitchcockKamera:
Robert BurksHudba:
Bernard HerrmannHrají:
James Stewart, Kim Novak, Barbara Bel Geddes, Tom Helmore, Henry Jones, Ellen Corby, Konstantin Shayne, Lee Patrick, Alfred Hitchcock, June Jocelyn (více)VOD (4)
Obsahy(1)
Mistrovské dílo o posedlosti, jež vedla až za hrob. James Stewart a Kim Novaková v hlavních rolích klasického amerického filmu. Padesátá léta představují v Hitchcockově tvorbě vrcholné období. Po první dekádě v Hollywoodu, kdy střídal kvalitní snímky s těmi méně povedenými a snažil se najít své místo v přísně organizovaném systému studiové výroby, byl už etablovaným a komerčně úspěšným tvůrcem, jehož filmy nesly osobitou pečeť svého režiséra a byly snadno rozeznatelné od produkce jeho kolegů a konkurentů. K nejvýše ceněným Hitchcockovým snímkům patří Vertigo (1958), psychologické drama bývalého policisty Fergusona, jenž se zamiluje do ženy, kterou má sledovat, a teprve postupně zjišťuje, že se stal obětí rafinované hry. Hitchcock vyšel z románu známé francouzské dvojice Pierre Boileau-Thomas Narcejac, nazvaného Mezi mrtvými (1954; česky nevyšel), ovšem přizpůsobil si ho, jak ostatně bylo jeho zvykem, svým vlastním potřebám. Děj zasadil do malebného prostředí San Francisca (román se odehrává v Paříži), jehož kopcovitý reliéf umocnil zásadní rys hrdinovy osobnosti, chorobný strach z výšek, a spletitý příběh vyšperkoval vlastními obsesemi (zejména meditací o přetvoření ženy v dokonalou ženu). Ideálního představitele Scottieho Fergusona nalezl v Jamesi Stewartovi, s nímž spolupracoval už předtím, především na Provazu (1948) a Oknu do dvora (1954), a do obtížné role tajemné Madeleine nakonec obsadil Kim Novakovou. Vertigo bylo v době svého prvního uvedení považováno v rámci Hitchcockova díla za zklamání (nominováno pouze na dva Oscary - výprava, zvuk), ovšem časem se díky své mnohovrstevnatosti stalo jedním z jeho jednoznačných triumfů. V pravidelné anketě britského měsíčníku Sight & Sound bylo v roce 2002 vyhlášeno druhým nejlepším filmem všech dob (po Občanu Kaneovi). (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (672)
Jenom tak mezi námi, moji milovaní filmoví fanoušci, tohle není Hitchcock podle mého gusta. Použití simultánního zoomu je možná na svou dobu poprasková záležitost (z hlavy Jamese Stewarta a jeho poletující ofiny mám záchvaty smíchu ještě teď), ale jako celek mi to přijde jako komedie. Nechtěná komedie. Nemluvě o tom, že postava Scottieho je vyloženě trapná a jeho myšlenkové pochody a vlastně všechny jeho činy, mi přijdou jako vystřižené z učebnice pro filmové idioty-hrdiny. Hudba skvostná, ale jak říkám, je to jen mezi náma.... ()
Vysnívané nemožno dosiahnuť realitou, pretože ide o dva celkom odlišné svety. Magický prienik sna a skutočnosti sa na chvíľu podaril obsesívnemu detektívovi a nádhernej blondíne. Len na prchavý okamih a zrazu sa všetko vrátilo do všednej dvojkoľajnosti bytia. Ale Pán režisér Hitchcock nám výnimočný zážitok hypnotickej posadnutosti predstavou, vedúcou takmer k jej zhmotneniu, sprostredkoval v nezabudnuteľnom majsterstücku. ()
Tento ne tak často připomínaný film je asi nejen podle mého názoru vůbec nejzralejším Hitchcockovým dílem a v každém případě ve všech srovnatelných ohledech převyšuje mnohem známější hororové příběhy PTÁKŮ a PSYCHA. Věrohodnost tohoto příběhu tkví v použité dvojí vrstvě námětu i scénáře: mysteriózní příběh španělské krásky předminulého století je skvěle propojen s kriminální zápletkou a dokonale zrelativizován ve svých až duchařsky působících detailech. Skutečnost, že se má jednat o soudobou Ameriku druhé poloviny padesátých let, tuto autenticitu jen dále umocňuje. ZÁVRAŤ místy přesahuje hranice žánru a scéna s osudovou kyticí, která se objevuje penzionovanému detektivovi ve snu po dovršené domnělé sebevraždě, jež ho také vtahuje do smrtící spirály osudové nenaplněné lásky minulosti, nese až felliniovskou pečeť a připomíná Felliniho klasické dílo GIULIETTA A DUCHOVÉ. Tajemno zůstává přitom v tomto díle tajemnem a použitý hollywoodský styl "továrny na sny" v tomto případě nejen neruší, ale naopak rozvíjí a dynamizuje beztak napětím dýšící dílo; indikací této myšlenky jsou mimořádné výkony obou protagonistů - Stuarta i Novakové. Restaurační práce, podniknuté na jeho znovuoživení, nebyly marné. Vyrvaly totiž pověstnému zubu času skutečnou perlu světového hraného filmu. ()
V první polovině se občas daří Hitchcockovi vytvořit nějaký napětí a dá se říct, že se mi Vertigo celkem líbilo, což jsem moc nečekal. Ve druhý polovině ovšem dojde k dost ujetýmu zvratu v ději a od tý chvíle už mě to vůbec nebavilo. Navíc mi to přišlo tak neskutečně naivní a hloupý, že jsem nad tim jen kroutil hlavou. Sice chápu, že v 50. letech se točily ještě naivnější a hloupější filmy, ale já se opravdu neumim přepnout do pohledu diváka v roce 1958 a pak to timhle pohledem hodnotit. Jinak mam pocit, že snad půlka filmu byla točená někde v ateliéru s naprosto příšernou zadní projekcí a občas dokonce s kreslenym pozadim, což teda vypadalo fakt hodně blbě. Hitchcock mě prostě nebere. ()
Dvě provokativní psychoanalytické teze - "žena neexistuje" a "žena je jen symptom muže" - nacházejí ve Vertigu své závratně přesné a přitom jednoduché vyjádření. Hrdina posedlý fantaskní konstrukcí femme fatale (ženy, která je příliš křehká na to, aby skutečně existovala) prochází dvěma klíčovými fázemi - bouřlivou melodramatickou lovestory a deziluzivním psychologickým dramatem. V první části, poplatné konvencím, sledujeme archetypální příběh romantické lásky k ženě odsouzené zemřít, v té druhé rafinovanou analytickou studii mužské posedlosti fantazií, nemožností naplnit ji "skutečností", až sadistickou touhu přetvořit reálné ženské tělo v nereálný fantaskní tvar (rozkoš, naplnění). Závěr pak rafinovaně otevírá otázku, v čem spočívá skutečná hrdinova závrať- v prožitku "hloubky" reálného světa nebo v hrozivé hloubce ženského pohledu, který ukrývá bizarní a nepolapitelné tvary potenciálních myšlenek a konceptů? Zdánlivě prostý a v některých fázích snad až překombinovaný syžet je ve skutečnosti precizním rozborem vztahu muže a ženy, který takřka důsledná "desexualizace" zestárlého Jamese Stewarta činí ještě výmluvnějším. Fantastický film, nad nímž se může zatočit hlava, protože přesně pojmenovává děsivou prázdnotu touhy. ()
Galerie (133)
Zajímavosti (95)
- V scéne, keď Judy (Kim Novak) píše Scottiemu (James Stewart) list, kamera ju obchádza v polkruhu a tienidlo lampy na stole zapĺňa veľkú časť plátna, až ho na chvíľu takmer prekryje. Pripomína to scénu, v ktorej Madeleine prichádza za úsvitu ku Scottiemu, aby mu prerozprávala svoj sen. Sedí pri jeho písacom stole, naklonená do svetla stolnej lampy a hovorí mu o svojej hrôze z temnoty. Ľudské osvietenie je teda zachytené ako úbohé a neschopné čeliť rozvíjajúcej sa metafyzickej temnote. Tým, že Hitchcock obe scény prostredníctvom lampy a tieňa prepojil, vytvára zároveň spojitosť i medzi súčasnou situáciou Judy, jej neschopnosťou sa s ňou vyrovnať a temnotou, ktorú predstavuje Madeleine. (Biopler)
- Hudba Bernarda Herrmanna vychází široce z opery Richarda Wagnera „Tristan a Isolda“, která rovněž pojednává o tragické lásce. (džanik)
- Produkcia pôvodne zvažovala viacero názvov, napr. "A Matter of Fact", "The Mad Carlotta", "Face in the Shadow", "Possessed by a Stranger" alebo "Darkling I Listen". (srbak)
Reklama