Závrať

Jenom tak mezi námi, moji milovaní filmoví fanoušci, tohle není Hitchcock podle mého gusta. Použití simultánního zoomu je možná na svou dobu poprasková záležitost (z hlavy Jamese Stewarta a jeho poletující ofiny mám záchvaty smíchu ještě teď), ale jako celek mi to přijde jako komedie. Nechtěná komedie. Nemluvě o tom, že postava Scottieho je vyloženě trapná a jeho myšlenkové pochody a vlastně všechny jeho činy, mi přijdou jako vystřižené z učebnice pro filmové idioty-hrdiny. Hudba skvostná, ale jak říkám, je to jen mezi náma.... (22.05.2009)

Vysnívané nemožno dosiahnuť realitou, pretože ide o dva celkom odlišné svety. Magický prienik sna a skutočnosti sa na chvíľu podaril obsesívnemu detektívovi a nádhernej blondíne. Len na prchavý okamih a zrazu sa všetko vrátilo do všednej dvojkoľajnosti bytia. Ale Pán režisér Hitchcock nám výnimočný zážitok hypnotickej posadnutosti predstavou, vedúcou takmer k jej zhmotneniu, sprostredkoval v nezabudnuteľnom majsterstücku. (27.01.2005)

Tento ne tak často připomínaný film je asi nejen podle mého názoru vůbec nejzralejším Hitchcockovým dílem a v každém případě ve všech srovnatelných ohledech převyšuje mnohem známější hororové příběhy PTÁKŮ a PSYCHA. Věrohodnost tohoto příběhu tkví v použité dvojí vrstvě námětu i scénáře: mysteriózní příběh španělské krásky předminulého století je skvěle propojen s kriminální zápletkou a dokonale zrelativizován ve svých až duchařsky působících detailech. Skutečnost, že se má jednat o soudobou Ameriku druhé poloviny padesátých let, tuto autenticitu jen dále umocňuje. ZÁVRAŤ místy přesahuje hranice žánru a scéna s osudovou kyticí, která se objevuje penzionovanému detektivovi ve snu po dovršené domnělé sebevraždě, jež ho také vtahuje do smrtící spirály osudové nenaplněné lásky minulosti, nese až felliniovskou pečeť a připomíná Felliniho klasické dílo GIULIETTA A DUCHOVÉ. Tajemno zůstává přitom v tomto díle tajemnem a použitý hollywoodský styl "továrny na sny" v tomto případě nejen neruší, ale naopak rozvíjí a dynamizuje beztak napětím dýšící dílo; indikací této myšlenky jsou mimořádné výkony obou protagonistů - Stuarta i Novakové. Restaurační práce, podniknuté na jeho znovuoživení, nebyly marné. Vyrvaly totiž pověstnému zubu času skutečnou perlu světového hraného filmu. (05.11.2009)

V první polovině se občas daří Hitchcockovi vytvořit nějaký napětí a dá se říct, že se mi Vertigo celkem líbilo, což jsem moc nečekal. Ve druhý polovině ovšem dojde k dost ujetýmu zvratu v ději a od tý chvíle už mě to vůbec nebavilo. Navíc mi to přišlo tak neskutečně naivní a hloupý, že jsem nad tim jen kroutil hlavou. Sice chápu, že v 50. letech se točily ještě naivnější a hloupější filmy, ale já se opravdu neumim přepnout do pohledu diváka v roce 1958 a pak to timhle pohledem hodnotit. Jinak mam pocit, že snad půlka filmu byla točená někde v ateliéru s naprosto příšernou zadní projekcí a občas dokonce s kreslenym pozadim, což teda vypadalo fakt hodně blbě. Hitchcock mě prostě nebere. (31.08.2012)

Dvě provokativní psychoanalytické teze - "žena neexistuje" a "žena je jen symptom muže" - nacházejí ve Vertigu své závratně přesné a přitom jednoduché vyjádření. Hrdina posedlý fantaskní konstrukcí femme fatale (ženy, která je příliš křehká na to, aby skutečně existovala) prochází dvěma klíčovými fázemi - bouřlivou melodramatickou lovestory a deziluzivním psychologickým dramatem. V první části, poplatné konvencím, sledujeme archetypální příběh romantické lásky k ženě odsouzené zemřít, v té druhé rafinovanou analytickou studii mužské posedlosti fantazií, nemožností naplnit ji "skutečností", až sadistickou touhu přetvořit reálné ženské tělo v nereálný fantaskní tvar (rozkoš, naplnění). Závěr pak rafinovaně otevírá otázku, v čem spočívá skutečná hrdinova závrať- v prožitku "hloubky" reálného světa nebo v hrozivé hloubce ženského pohledu, který ukrývá bizarní a nepolapitelné tvary potenciálních myšlenek a konceptů? Zdánlivě prostý a v některých fázích snad až překombinovaný syžet je ve skutečnosti precizním rozborem vztahu muže a ženy, který takřka důsledná "desexualizace" zestárlého Jamese Stewarta činí ještě výmluvnějším. Fantastický film, nad nímž se může zatočit hlava, protože přesně pojmenovává děsivou prázdnotu touhy. (21.12.2010)