Que Dios nos perdone

Taková maličko horší La isla minima. Podobný příběh, i dvojice policistů, jen je zasazen o několik desítek let později. Ale na tom zase až tak nesejde. Hlavní je to všudypřítomné horko, které bylo cítit i z monitoru a ze začátku určitá bezradnost a beznaděj. Odvrácená tvář Madridu je rovněž hodně povedená a ve finále je z toho hodně slušný, řemeslně velmi dobře natočený, kriminální thriller, kde si (nejen) na samotného vraha budete muset nějaký čas počkat. Vivat Espaňa. (07.05.2017)

Ta představa působí v krimi žánru strašně směsně a archetypálně. Plešatějící ranař v rozevláté košili a koktající uhlazený intelektuál v obleku pátrají po sadistickém vrahovi. Jenže Alfaro je i přes zbrklé pěsti charakterní dobrák a Velarde naopak lehký sociopat, kteří pracují v chvílemi až nepochopitelné symbióze. Málokdy se urodí tak skvostný scénář, který hraje na podle klasických not, přičemž ale všechny charaktery i situace řeší úplně jinak, než jak je běžný divák zvyklý. Především pak téma motivu vražd starých žen je vcelku neokoukané a režisér se nebojí koketovat s náznaky i s explicitním násilím, přičemž jedno i druhé servíruje přesně tehdy, když to čekáte naopak. Je v to v každém ohledu překvapivé, odvážné i trefně černohumorné. Od scény s opuštěným kotětem to pak nabere neskutečné grády, které s rozdáním karet tempo nejenom neztrácí, nýbrž násobí, protože zásadní dějové zlomy se odehrávají jaksi mimochodem. Vzniknout něco takového na druhé straně Atlantiku, okamžitě se to zaparkuje v pozici „instant classic“. Divím se, že Warneři ještě nevyřvávají do světa zvěsti o okamžitém remaku. (19.07.2017)

Rainman a Rambo Reno v akci. Nesourodější dvojku jsem ve filmu neviděla už sááákra dlouho, přičemž oba dva si divácké sympatie získávají opravdu hodně pozvolna. Líp je na tom asi Rainman - teda do toho svého nadrženého incidentu. Zápletka (nebo spíš vrahovo zaměření) je skutečně pěkně hnusná. Pro mě byl pomyslný vrchol filmu výborně našponovaná honička kdesi uprostřed a potom je škoda, že film nedoběhl do nějakého údernějšího finále - nemyslím, že zde použitý konec udělal tak napínavému a gradujícímu filmu dobrou službu. Nicméně kdyby se to o pár minut zkrátilo, je to na 5*. (21.06.2017)

Mimořádně slizký potrat Chúlia Iglesiase sériově obšťastňuje svou gigantickou kládou vilné madridské sedmdesátileté roštěnky, a ty ten příval červenoknihovní něhy a romantiky tak nějak nerozdýchávají. Proto se mu snaží ty jeho vkusné milostné rejdy zarazit neméně psychicky vyladěné duo iberských cajtů, ala oddělení Q, ve složení kokotavý sociofob a agresivní psychotik. A je z toho opět kulantní LaIslaMinimalistický napínač s řadou drobných osobních dramat, kterým se táhne vedrem zatuchlý pach rybiny a tříselných mykóz a jenž oplývá takovou zvláštně bezútěšnou, civilně syrovou atmosférou. Těžko popsatelnou, ale nebyl bych to já, kdybych se o to alespoň nepokusil. Takže si zkuste představit videoklip k tklivě molovému hapkohoráčkovskému šansonu s chrchlající rozpadající se Hegerkou v pozadí a názvem třeba „Když ti bába v negližé přirození pohryže“. (09.06.2017)

Zase před sebou máme dvojku nesourodých detektivů, kteří vyšetřují (tentokrát obzvlášť brutální) vraždy. To vše se odehrává v dobových reáliách konzervativní španělské společnosti, která očekává brzký příjezd papeže a ubohé dvojce vyšetřovatelů hází klacky pod nohy. U té dvojky vyšetřovatelů se musím zastavit. Zatímco Javier hraný Robertem Álamem je klasický hromotluk, který má problémy doma a zmlátí vás, když se na něj křivě podíváte, jeho kolega Luis fantasticky hraný pro mě neznámým Antoniem de la Torem je koktající pošuk, který je tak trochu sociopat. Zpočátku nic nenaznačuje, že se před vámi rozehrává nezapomenutelná detektivka a rozkrývání identity nechutného vraha stařenek se občas nehýbe z místa. Jenomže pečlivá režie a pracně budovaná atmosféra diváka brzy začne odměňovat. (09.03.2024)