Zahradnictví: Rodinný přítel

"Zahradnictví: Rodinný Přítel" alebo prvá časť Hřebejkovej veľkej trilógie. Bol som úprimne zvedavý na to, ako sa tento projekt vyvŕbi, no reálne mám teraz pocit, že druhou polovicou filmu to tvorcovia skoro zabili. Okey... ale k tomu sa dostanem. Prvá polka filmu je podľa mňa celkom okey. Udalosti z roku 1939 sú podané celkom dobre a trošku je človek zvedavý, kam sa to posunie. Potom sa dostaneme do roku 1944, keď vidíme doktora Erbena, ako sa snaží pomáhať trom sestrám, ktorých manželia boli zatknutí a súčasne sa starať aj o ich dve deti. Myslím si, že táto časť je najlepšia. Má dostatok energie, má vtipné momentky a ich strávené Vianoce sú veľmi príjemné. Dokonca som si tu začal aj film celkom užívať. Len ako to býva, musíme prejsť potom do vážnejších tém a tak na scénu prichádza správa o smrti Jindřicha. Od tohto momentu to začína ísť dole vodou. A myslím tým úprimne, že to ide dole vodou. Sabina Remundová je neskutočne nesympatická a hoci tam nemá veľkú rolu, tak som musel prevracať očami kedykoľvek niečo povedala. A potom to v druhej polke nesmeruje absolútne nikam. Ideme od bodu A do bodu B a otvárajú sa scénky s postavami, ktoré absolútne nechcem sledovať, rozprávame osudy, ktoré ma netrápia a dozvieme sa detaily, bez ktorých by som sa obišiel. Jediný, kto je počas filmu celý čas dobrý sú Anna Geislerová, Ondřej Sokol a Josefína Marková. Tá podáva najmä v druhej polke vynikajúci výkon. Keby som si to rozdelil, tak prvá polka filmu je podľa mňa pozerateľná, druhá je absolútne špatná. Keď to teda dám dokopy, výsledne to je proste špatný film. A mrzí ma hodnotenie, ktoré mu musím udeliť, lebo rozhodne som mal pocit, že tam je potenciál na to, aby to bolo oveľa lepšie. Len ten scenár nepustí a hlavne, ako som už povedal, to v druhej polke filmu absolútne utopia. Hodnotenie: D+ (04.09.2018)

Zahradnictvi: Rodinny pritel je tak ojedinelym zpusobem podivne dilo, ze me otevrene provokuje k uvaham, jaka presne koncepce za nim stala ci stat mela. Je to okazale nejednotny film, sveho druhu film paradoxu: dramatickych, rytmickych, inscenacnich, motivickych, stylistickych atd. Jako by byl tvoren radou do sebe se vlamujicich odlisnych filmu stejneho nametu, pricemz vicemene vse je v nem nejakym zpusobem podkopavano necim jinym, zadny vzorec neni doveden do konce, velke pribehy nejsou dopovidany, male pribehy se objevuji a bez dalsi kontextualizace mizi - a ja nejsem s to odhadnout, nakolik je to umelecky experiment a nakolik umelecke selhani. Neni to srandovne nabubrele dilo jako Krev zmizeleho a v leccem je mi svou necitelnosti mnohem sympatictejsi nez vetsina dalsich filmu Hrebejka a Jarchovskeho, jen ho zatim nedokazu uchopit a jako system vysvetlit. Ale je to pouze prvni epizoda, mozna se zdanlive nesystemove rysy odhali s dalsimi dvema dily. (01.06.2017)

Asi tak do poloviny jsem si dával dohromady kdy a kde kdo s kým a i když jsem se konečně chytil, byly mi lapálie všech zúčastněných tak nějak jedno. Na vině jsou především příšerná sterilita filmu a chybějící dobová atmosféra. A nijak zvlášť jsem nejásal ani z herců. Jako největší kiks vidím obsazení Sokola, který má svoje limity a tady se to až bolestně ukazuje. Protivné mi byly i představitelky sester, ze kterých byla nejméně nesnesitelná Klára Melíšková. Naopak nejzábavnější postavy v podání Novotného, Krobotové a Remundové dostaly minimální prostor, ačkoliv je fakt, že role posledně jmenované patří k těm nejzbytečnějším. Tedy pokud se nebude v dalších dílech rozvíjet. Suma sumárum zklamání, jehož jediná devíza spočívá v tom, že předchází Pelíškům. 30% (29.10.2017)

Vypelichané melodrama s amputovanou hlavou. Deset minut jsem smál představě Ondřeje Sokola o charakterním herectví, zbytek nesoudné stopáže meditoval o tom, jak může v roce 2017 udělat kdysi soudné tvůrčí duo něco tak chatrného. Takže: za prvních 10 minut se stane cca pětinásobek toho, co ve zbytku filmu. Hodinu a půl sledujeme bezkrevnou čechovovskou variaci, z níž protektorátní všednost vyznívá jako trýznivá nuda, kterou zpestří jen nechtěně pedofilní etudy strýčka Jiřího a momenty, kdy si Sokol a Geislerová v duchu šestákových čtení pro paní a dívky sdělují, že k sobě asi cítí něco náklonnost a že to teda asi nebude tím, že pan Jiří jest věrný rodinný přítel. Neděj některých rodinných seancí pro jistotu opakuje i voiceover. Cudný ráz jednoho domu se třemi sestrami naruší vpád Sabiny Remundové, který byl původně nejspíš zamýšlen pro nerealizovaný film Slunce, seno, protektorát. Když už se zdá, že budeme 130 minut sledovat jen ketaminové rodinné sedánky s příšerně prkennými promluvami, udeří velké drama, protože se vrátí někdo, koho postavy nečekají, ale čeká ho divák, protože nejspíš ví, že je to jako ten "Kodet z Pelíšků, ale mladej". Hrozící drama ovšem Jarchovský zdárně zažehná tím, že jednu z postav nechá umřít na tyfus, což nám jiná postava sdělí krásným voiceoverem, v němž slovesa končí na libé archaické -ti. Tahle zborcená struktura se spoustou nedějových míst svádí ke spekulacím, že se Hřebejk režijně pokouší o artové kouzlo všednosti, jaké známe třeba z filmů Hirokazu Koreedy. Jeho režijní vedení je nicméně totálně mrtvičné a ne, insitní motivy draného peří a občas rozklepané snímání z ruky nepokládám za režijní koncepci. Když už se zdá, že válka, která subjektivně trvá 30 let, konečně končí a film s ní, připomene nám potitulková scéna, že jsou tu stále dilemata, které musí řešit zbytek trilogie. Rodinné kroniky nám mají připomínat tíhu plynoucího času. Zahradnictví nám připomíná, že není nic horšího, než když místo času filmového pocítí divák existenční tíhu své prdele na sedačce kina. Pro mě je tohle nové dno tvůrčí dvojky, která kdysi podobný žánr uměla udělat s lehkostí a humorem. [ano, řemeslně je to samozřejmě v pořádku a za prvních snesitepných 15 minut přiznávám tu původně odepřenou jednu hvězdu, jsem, podobně jako Ondra Sokol, "dobrý člověk"] (26.04.2017)