Moonlight

Rob Roy to v komentári vystihol úplne presne.Ten vývoj, ktorý by bol pri klasickom filme najdôležitejší a ktorý v Moonlighte vlastne vôbec nevidíme, ten bolí najviac. To bol bez preháňania geniálny ťah, natočiť ten film takto. Hodnotiť jednotlivé kapitoly zvlášť, dal by som ***, **** a *****, ale strašne tam chcem dať 5. Nie za pár vypätých scén, naopak, práve za tie zimomriavky, keď je ticho. Výborný film. (05.03.2017)

Veľké oscarové haló okolo filmu mu zrejme viac uškodilo, pretože mnohí chápu politické pozadie za týmito oceneniami a navyše sa očakáva aj zážitok roka. No Moonlight určite podobné ambície nemal, je príliš komorný, citlivo nakrútený a pomalý na to, aby dokázal byť globálne populárny. Mňa ale potešil, a to z niekoľkých dôvodov. Rozhodnutie ozvláštniť relatívne tuctový príbeh outsidera tak, že rozpráva krátke úseky v troch životných fázach, ďalej ukazuje zásadný zlom, ktorý ovplyvní ďalší Chironov život a v poslednej tretine sa nebojí ísť s tempom ešte viac dole a namiesto gradácie poskytuje skôr rozjímanie. To ale nie je späté so žiadnym klasickým happy-endom, ani tragickým koncom, len si hlavná postava uvedomuje, kam jej život skutočne nasmeroval a možno dokonca, kým v skutočnosti je. Žiadne explicitné emócie ani nahlas vyslovené životné múdra fakt nečakajte. (08.03.2020)

Skvěle střižený příběh o hledání sebe sama, jenž je zasazen do působivých reálií okrajových částí Miami. Režisér Barry Jenkins neobyčejně citlivě a s notnou dávkou empatie rozvádí životní osudy a strasti mladého Chirona do takových mezí, že chvílemi Vás pohled na film bude "bolet". Filmu rovněž k dobrému výslednému dojmu pomáhá rozdělení do tří kapitol, které jsou také zrcadlem životních etap Chirona. Přičtěte si k tomuto všemu skvělé herecké výkony a dostanete film, který kromě dlouhé stopáže nemá jediné špatné místo. Je totiž krásně nenucený, civilní a svým způsobem se dotýká každého z nás. Jsem moc rád, že se takovéto filmy točí a že neunikají pozornosti mainstreamového diváka, potažmo i Akademie samotné. „Let your head rest in my hand. Relax. I got you. I promise. I won't let you go. Hey man. I got you. There you go. Ten Seconds. Right there. You in the middle of the world.“ (02.02.2017)

Je to rozhodně dějově bohatší než kolega Fences, ale pro oba filmy platí, že jsou v Oscarech 2017 jen díky barvě pleti a to je prostě pozitivní diskriminace. Neuznávám, neberu. Jo, kdyby byl rok předtím nominovaný třeba Straight Outta Compton (třeba místo Brooklynu), tak asi neřeknu ani popel, ale několikanásobná úlitba v podobě ročníku 2017 je spíše trapná. Děj krásným způsobem shrnul PanTumnus, a já si při čtení jeho komentáře uvědomil, že to bylo opravdu slabé. Je zajímavé, že v USA točí běžně úplně jiné druhy filmů, ale Akademii se líbí ty, které jsou svým stylem spíše neamerické. Moonlight není ani surovým naturalistickým dramatem, ani načančanou vlezdoprdelkovskou sračičkou, je prostě nevýrazný. A jak natáhnout nuzný obsah na délku celovečerního filmu? Vymyslím si hlavní postavu, která třikrát na tu samou otázku vůbec nezareaguje a počtvrté zareaguje po deseti vteřinách. Geniální. První kapitolu zachraňuje Ali, druhá je asi nejzajímavější, dějově nejbohatší, na poměry snímku akční a nejrychleji mi utekla, třetí má potenciál v rozporu a v radikální změně hlavní postavy. Ta je ale znázorněna příliš neuvěřitelně, nesmyslně, ale vlastně se v ní vůbec nic nestane. Velebení Naomie Harris moc nechápu. Vím, že je v tomto filmu potřeba chytat se stébla a oceňovat, čeho bychom si jinde ani nevšimli, ale podobně ztvárněných postav jsem viděl už mraky. Abych nebyl úplně nefér, je to takový typický film z Varů a tam bývají ještě mnohem horší a prázdnější záležitosti a tohle je přecijenom divákovi schopno ještě něco předat. Pro mě toho ale bylo málo. (12.02.2017)

Past na Oscary? Asi ano. Jenže taky precizně natočené drama s chytře vystavěným příběhem, který se odehrává ve třech časových osách a řadu významných momentů úmyslně nezobrazuje. Trojice Alex Hibbert, Ashton Sanders a Trevante Rhodes dokázala nesmělost, nejistotu a nemluvnost vystihnout tak přesvědčivě, že jsem v nich Chirona viděla bez ohledu na měnící se podíl svalové hmoty, a James Laxton by si za kameru a umění najít krásné modro-fialové tóny na černošské kůži nějakou tu cenu jistojistě zasloužil. Můj jediný problém s Moonlight tedy nakonec spočívá v posledním aktu, od kterého jsem po zvratu ze středoškolské fáze přece jen čekala něco víc. Snad jasnější odpovědi na otázky z předchozích částí, snad větší náhled do Chironova života, snad výraznější katarzi. (25.02.2017)