Poslední rodina

Zdzisław Beksiński. Jeden z mých nejoblíbenějších malířů. Doposud jsem netušil, že byl o něm natočen životopisný snímek. O to více jsem byl překvapen a na film jsem se velmi těšil. Čekal jsem nadprůměrný počin, ale to co jsem už od úvodní scény sledoval, předčilo veškeré moje očekávání. To je, jako by jste byli přímo na místě a žili v rodině Beksińskich. Ta kamera, rekvizity a všechny záběry mají dokonalou souhru. Dokonce i pád letadla je natočen tak, že jsem měl nepříjemný pocit, že jsem tam opravdu taky. Neuvěřitelné! A co předvádí herci, to je sledování s otevřenou pusou (hlavně teda Tomek, syn Zdislawa). Kdo tohoto surrealistického umělce neznáte, doporučuji nejdříve shlédnout tento film. Bude to větší sada, hlavně ten závěr, který řadím k nejsyrovějším, které jsem kdy viděl (ještě dlouho po shlédnutí jsem se otřepával). Sečteno - podtrženo - Jan P. Matuszynski natočil sakramenstsky silný debut a ukázal, že poctivá filmařina, která se točí od srdce ještě nevymřela. A to je sakra dobře!!! S velkým napětím budu očekávat jeho příští film. (07.04.2017)

Nebyl jsem dopředu obeznámen s příběhem této velmi zvláštní a kreativní rodiny. Chvíli mi trvalo zvyknout si na nulové tempo filmu, na každodenní šedivost chování a vztahů všech členů rodiny, posedlost otce nahráváním a syna Tomka se sebevražednými sklony. Jediná matka normální a nedivím se, že zemřela první, měla do života pěkně naloženo. Všichni tři byli skvěle zahraní, ale výkon Dawida Ogrodnika v roli Tomka byl dokonalý. Film je geniálně reprodukovanou realitou, ale stejně jsem měl pocit nejistoty, co se vlastně na obrazovce děje. Nejde mu vytknout ani ten nejmenší detail, ale nevím, na pět hvězdiček to ve mně musí ještě dozrát. Ze zvědavosti jsem si později o rodině něco přečetl a bylo to hodně zajímavé, celkově silný a docela depresivní zážitek. 85% (26.02.2017)

Film o duševně nemocném, silně neurotickém člověku, natočený na způsob Punch-Drunk Love, tam kde ovšem Paul Thomas Anderson nabízí experimentální romantickou komedii, debutující režisér Jan P. Matuszynski přichází s biografickým dramatem, v němž ani jedna postava nemá mé sympatie a jehož forma mne jako diváka ruší. Matuszynski je už ve svém celovečerním debutu hotový a plně vyzrálý režisér, s jehož uměleckým viděním světa se ale na hony míjím...toho neklidu, neuróz a klaustrofobních pocitů bylo až příliš... (03.10.2017)

Malíř Zdzisław Beksiński podle všeho skutečně existoval a těch pár obrazů, které jsou ve filmu vidět, rozhodně vypadalo více než „zajímavě“. Jenže očima diváka, který o něm nikdy předtím neslyšel, tu mám jeho osobní život za posledních zhruba 30 let ve dvou hodinách. Rodina v názvu má význam, protože o nikom jiném to v podstatě není. Malíř, jeho manželka, jejich matky a syn. Co znamená ono „poslední“ v názvu, jsem nepochopil, ani mne peripetie se synem moc nezaujaly. Jistě, ne v každém životopisném filmu jsou scény jako pád dopravního letadla, ale stejně... :-/ (30.03.2017)

Poláci to umí s kamerou zkrátka dobře. Každým rokem mě přesvědčují víc a víc o tom, že jim jde filmařina od ruky. Když pominu to, že jsem o tomto malíři neměla ani zdání a nakonec jsem tento snímek po jeho objevení i dost dlouho odkládala, jde opravdu o kvalitní kulturní zážitek, který si umím představit na nějakém fesťáku. Možná tomu maličko škodí stopáž, protože jsem si musela dát jednu mezipauzu. Nicméně. Všechny postavy jsou naprosto bláznivé, těžko říct, jestli si je zamilujete nebo si u nich budete klepat na čelo. Je možné, že obojí. Všechny jsou svým způsobem ale fascinující. Je to hodně silný rodinný příběh, jehož závěr pohne snad každým. (04.09.2017)