Režie:
Jan P. MatuszyńskiScénář:
Robert BolestoKamera:
Kacper FertaczHudba:
Atanas ValkovHrají:
Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik, Aleksandra Konieczna, Andrzej Chyra, Zofia Perczyńska, Danuta Nagórna, Alicja Karluk, Magdalena Boczarska (více)Obsahy(2)
Malíř Zdzisław Beksiński tráví své dny mezi čtyřmi zdmi varšavského bytu, obklopen pouze svou rodinou. Navzdory socialistické šedi okolního prostředí je jeho vnitřní svět plný surreálních vizí, barev, vášně a perverzních fantazií. Píše se rok 1977 a život rodiny se točí kolem syna, neurotického Tomka, který se právě odstěhoval do protějšího domu. Neustálý boj s vnitřními démony mu znemožňuje normálně žít, noří se však do světa hudby a filmů a navzdory svému handicapu se stává průkopníkem západní popkultury v Polsku. Strhující filmová kronika je natočena podle neuvěřitelného skutečného příběhu prokleté rodiny polského malíře. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (139)
Zdzisław Beksiński. Jeden z mých nejoblíbenějších malířů. Doposud jsem netušil, že byl o něm natočen životopisný snímek. O to více jsem byl překvapen a na film jsem se velmi těšil. Čekal jsem nadprůměrný počin, ale to co jsem už od úvodní scény sledoval, předčilo veškeré moje očekávání. To je, jako by jste byli přímo na místě a žili v rodině Beksińskich. Ta kamera, rekvizity a všechny záběry mají dokonalou souhru. Dokonce i pád letadla je natočen tak, že jsem měl nepříjemný pocit, že jsem tam opravdu taky. Neuvěřitelné! A co předvádí herci, to je sledování s otevřenou pusou (hlavně teda Tomek, syn Zdislawa). Kdo tohoto surrealistického umělce neznáte, doporučuji nejdříve shlédnout tento film. Bude to větší sada, hlavně ten závěr, který řadím k nejsyrovějším, které jsem kdy viděl (ještě dlouho po shlédnutí jsem se otřepával). Sečteno - podtrženo - Jan P. Matuszynski natočil sakramenstsky silný debut a ukázal, že poctivá filmařina, která se točí od srdce ještě nevymřela. A to je sakra dobře!!! S velkým napětím budu očekávat jeho příští film. ()
Nebyl jsem schopen se naladit na styl, kterým je film pojat. Předpokládal jsem, že záměr byl takový, že syrovost výrazových prostředků má zprostředkovávat marast komunismu a tragédii rodiny Beksińskych. To se částečně povedlo naznačit na úplném začátku záběry na sídliště. Pak ale jakoby se film od historického kontextu zcela oprostil a všemu dominovala postava Tomáše, která byla všechno jen ne syrově depresivní. Nedovedl mě přesvědčit o tom, že je zmítaný depresí a trpí, ale byl pro mě spíš odporným spratkem neschopným základní socializace a sebeovládání, chovajícím se jak pětileté dítě. Všechnu jeho případnou bolest a deprese naprosto přebilo jeho odporné vystupování a nedovolilo mi ho chápat jako někoho, s kým bych měl mít soucit. Rodina jeho výlevům jen nečinně přiblíží a bere je jako běžnou věc. Jediný, kdo se zdá, že ve filmu trpí, je jeho matka, ale i ta spíš jen v náznacích, nepřítomnými pohledy a jedním uroněním slzy. Otci jako by bylo všechno naprosto jedno a k tragédii přistupuje s pokrčenými rameny a poněkud zvláštním optimismem. Kde se má v takovém pojetí vzít to drama? Kde je ta bolest, kterou bych měl cítit? Dál jsem nepochopil, jaký měla mít smysl dějová linka s Dmochowským? A co proboha to letadlo? To bylo už naprosto random! Proč? Proč to v tom filmu je? Co se tím mělo divákovi sdělit víc než představit historický fakt o Tomášovi a nehodě? A co ten dialog s letuškou o numeroložce? To už bylo úplně mimo mísu. Prostě to šlo naprosto a totálně mimo mě a nudil jsem se od začátku až do samého konce. ()
4* kdyby jen Češi dokázali natočit taková dramata jako Poláci, tak by se na ty naše filmy dalo dívat a nemít z nich jen blbou náladu a depku. I když je to existenciální drama v hlavních rolích s poněkud vyšinutými asociálními charaktery, jak už to u umělců bývá, tak jejich životy dokázal režisér zobrazit objektivně a zároveň s nadhledem. Jsme tu svědky vývoje jedné rodiny v průběhu jednoho čtvrtstoletí podle skutečného příběhu. Zajímavé je, že film ignoruje politické změny, a ty se tam vůbec neprojeví. Stejně se nemění ani charaktery členů rodiny a i přes mnohé komplikace drží rodina pohromadě. Vyzdvihnout musím také práci kameramana i maskérů. Čtyři hvězdičky si tohle těžké drama zaslouží a určitě doporučuji vyzrálejším divákům. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Ve chvíli, kdy je film zbytečný, protože je to tisící polská variace na totéž téma, je mi jedno, jak zaumná filmařina při něm přišla nazmar, poplatná plytké, a pokud takto pouze opakovaně, pak už člověka a tvůrce nedůstojné tezi. Zas mě jenom namíchnul, je to prototyp polských ufňukaných filmů z ušmudlaného, lepkavého prostředí, postavených na té blbé premise, že každý má právo na svoje patologie, atavizmy a špíny a na to, aby v nich shnil, a především na slabošství, s nímž se to bez přemýšlení a bez práce na sobě rovnou vzdá, zbývá pak jen rezignovat a nějak se prakticky zařídit a vzájemně se v tom rochnění podporovat a utvrzovat. A krom toho to až nejapně připomíná Amatéra, kdy starší chlap dostane kameru a všecko to točí. Čili už nic nového pod sluncem, další Polák, který se zhlídnul v babrání. (Proto mám o tolik raději rumunskou kinematografii, kde v podobně handikepované realitě vznikají skutečné, odvážné skvosty, nesentimentální a mnohdy geniální.) A Hanekeho vznešenou Lásku to staví naruby, či dokonce ignoruje a zazdívá, jako by nikdy neexistovala, neřekla v tomhle dialogu své a neukázala v magické přitažlivosti člověka vnitřně poslušného vyššího nároku, který teprve vede k nezaměnitelné kráse a úctě a sblížení ve spolupráci u pochopení daru života, k míru a pokoji - mladý pán Matušinský to chce umanutě oslyšet, odstrkat, jako líný harant, skrze onu zvrácenou základní tezi o přijetí každého hnusu a slabošském otročení zvrhlostem v bídě, vzájemném se unavování a ubližování, protože na to máme přece všichni právo (ech!), jež postavíme na piedestal, takže se pak i starání se o svoje staré rodiče nebo partnera stává trpným břemenem beze smyslu, které se ale bez keců táhne až do ošklivého konce... stejně jako právo na sebeurčení třeba sebevraždou... Hm. Upatlanost povýšená na právo, z lenosti, z vnitřního strachu z práce na sobě a strachu toužit po čemkoli vyšším, z toho tiku, že je lepší to rovnou všecko vzdát, kyselé hrozny, užírání se a zpíjení malostí. Zkrátka další takový, kdo sebe a celý svět chce utvrdit, že člověk se sebou nemusí pracovat a kultivovat se, starat se doopravdy. Stačí, když obraz bude formálně precizní, jeho obsah je každého soukromá, sobecká věc, jak život kolem sebe a v sobě zohaví. Aj. To je zlé. *~ ()
Prakticky bez chyby, ale jednu predsa len by som tejto snímke, ktorá mi vyrazila vo finále dych, vytkol: mňa neuveriteľne serie, ked' sedemdesiatročný chlap hrá o 20 rokov mladšieho. Nielenže to vidieť na každom jeho pohybe, ale to bije ukrutne do očí, až to bolí! P.S. Dawid Ogrodnik na konci filmu vypadá ako taký poľský Hunter. S. Thompson! ()
Galerie (38)
Zajímavosti (6)
- Celosvětová premiéra proběhla 4. srpna 2016 na Locarno FF ve Švýcarsku. (ČSFD)
- Autor knihy „Skutočný portrét“ („Tomek Beksiński. Portret prawdziwy“, 2016) Wiesław Weiss, ktorý rodinu poznal, sa na 700 stranách pokúsil vylíčiť portrét Tomasza Beksińského (Dawid Ogrodnik) a čo najčestnejším spôsobom zrekonštruovať jeho osud. Znechutil ho práve tento film a pobúrilo ho, že z Tomka Beksińského urobili duševne chorého človeka. (Arsenal83)
- V předposledním záběru před závěrečnými titulky, kdy vrah odtahuje tělo, lze za oknem vlevo vidět hlavu přecházející postavy, což vzhledem k umístění malířova bytu, který je v patře, není možné. (vojacekr)
Reklama