Poslední rodina

Jeden by - vcelku logicky - předpokládal, že uvidí sice kontroverzní, leč v první řadě ŽIVOTOPISNÝ snímek o umělci ... případně o umělci a jeho rodině. Ovšem ve skutečnosti se dočká poněkud morbidního pojednání o rodině, která není první ani poslední, nýbrž dosti nestandardně vykolejená, přičemž hlavní hrdina = jeden z jejích lehce vyšinutých členů se živí (a bez problémů uživí) malováním převážně depresivních obrazů - takových, jaké bych ve svém bytě absolutně nesnesla, poněvadž by ze mě spolehlivě vysály veškerou vnitřní energii i pracně vydobytý, alespoň částečně pozitivní přístup k životu. Jeho syn není mentálně zcela v pořádku, ale rodina to v podstatě ignoruje. V mezích norem jsou jeho matka i tchyně, ale kvůli vysokému věku mají co dělat samy se sebou a těžko mohou cokoli z rodinných stereotypů a vzorců chování ovlivnit. Jako jednoznačně stmelující článek vystupuje jeho žena, jenomže je dosti deprimující sledovat, kterak dennodenně valí do kopce po Sisyfově způsobu přetěžký balvan ... bez sebemenší naděje na úspěch ... odevzdaná osudu ... v bezbřehé toleranci ke svému synovi - i ke svému manželovi a jeho vlezlé, neodbytné a naprosto NESNESITELNÉ kameře. A snímek sám ? Jde na ruku šílenství a umírání, doslova se vyžívá v odvrácených stránkách života, jakoby ho nic jiného nezajímalo ... a přitom se snaží všechny přesvědčit, že právě v JEHO náhledu na svět - především na SOCIALISTICKÝ svět - spočívá to pravé filmové umění. Negace a frustrace z něj přímo odkapává a - nemůžu si pomoct - ve skutečnosti nemá vůbec nic společného se společenským řádem ani s politickou situací. Nevím, kolik metrů čtverečných obytné plochy má k dispozici průměrný občan dnes, ale jsem přesvědčená, že jde primárně o ne zcela uspokojivě vyobrazené privátní problémy jedné rodiny. (14.10.2021)

Přiznám se, že mě ten film zpočátku nebavil a musel jsem se hodně nutit do toho, abych se na něj soustředil. Pak si mě ale postupně získával a přibližně někde od prvního pohřbu mě to pohltilo; samotný šokující závěr mě pak rozerval na cucky (dílo Zdzisława Beksińského i jeho životní osudy mi byly až do zhlédnutí tohoto filmu neznámé). Skutečně výjimečně dobrý film, který mě uzemnil svými filmařskými kvalitami - Matuszynski je bez debat obrovský talent a Poslední rodina je rozhodně zázračný debut. Velmi silný, dojemný a působivý film, který budu z hlavy dostávat velmi dlouho. Mimochodem při sledování jsem si mnohokrát vzpomněl na můj oblíbený film Amatér, který je zajímavé s Poslední rodinou porovnat. (21.11.2016)

Nebyl jsem schopen se naladit na styl, kterým je film pojat. Předpokládal jsem, že záměr byl takový, že syrovost výrazových prostředků má zprostředkovávat marast komunismu a tragédii rodiny Beksińskych. To se částečně povedlo naznačit na úplném začátku záběry na sídliště. Pak ale jakoby se film od historického kontextu zcela oprostil a všemu dominovala postava Tomáše, která byla všechno jen ne syrově depresivní. Nedovedl mě přesvědčit o tom, že je zmítaný depresí a trpí, ale byl pro mě spíš odporným spratkem neschopným základní socializace a sebeovládání, chovajícím se jak pětileté dítě. Všechnu jeho případnou bolest a deprese naprosto přebilo jeho odporné vystupování a nedovolilo mi ho chápat jako někoho, s kým bych měl mít soucit. Rodina jeho výlevům jen nečinně přiblíží a bere je jako běžnou věc. Jediný, kdo se zdá, že ve filmu trpí, je jeho matka, ale i ta spíš jen v náznacích, nepřítomnými pohledy a jedním uroněním slzy. Otci jako by bylo všechno naprosto jedno a k tragédii přistupuje s pokrčenými rameny a poněkud zvláštním optimismem. Kde se má v takovém pojetí vzít to drama? Kde je ta bolest, kterou bych měl cítit? Dál jsem nepochopil, jaký měla mít smysl dějová linka s Dmochowským? A co proboha to letadlo? To bylo už naprosto random! Proč? Proč to v tom filmu je? Co se tím mělo divákovi sdělit víc než představit historický fakt o Tomášovi a nehodě? A co ten dialog s letuškou o numeroložce? To už bylo úplně mimo mísu. Prostě to šlo naprosto a totálně mimo mě a nudil jsem se od začátku až do samého konce. (24.05.2017)

Film je opravdu o celé rodině, nikoli jen o umělcích, což oceňuji. Syn malíře Tomek, podle recenze pouze neurotický jedinec, podle mě totální psycho v nejhorší podobě, jakou si lze vůbec představit, člověk si až říká: "jak může něco takhle bláznivého vůbec existovat?" je nevděčný, rozmazlený a do toho všeho vyšinutý spratek, který se neocitl trvale v ústavu jen díky podpoře rodiny. Se slabšími jedinci většinou soucítím a dokáži jim ledaco odpustit, ale s tímhle nesympatickým mišuge, který jen ničí, soustavně řve a chová se totálně bezcitně k lidem co o něho pečují, zejména k matce, bez níž by nedokázal přežít (a také že jí o moc déle nepřežije) jsem empatii neměla. Je hezké, že se navzdory handicapu stal průkopníkem západní kultury v Polsku, ale bez tlačenky a kontaktů od otce to jistě nebylo, celá rodina se točila jen kolem něho a jeho výstřelkům. Rodiče, které nerespektoval, mu neuměli dát hranice a otec se skrytým, potlačovaným sklonem k sadismu se na něho bál vztáhnout ruku, protože se bál svého druhého temného já. Jedináček Tomek, opravdu nejnesympatičtější filmová postava posledních let! Herec hrál velmi přesvědčivě. - Osobně bych dala ještě větší prostor jeho otci a detailnějšímu seznámení se s jeho působ.,temnými obrazy. - Celkem zajímavé, opravdu ze života, nepřibarvené (snad až na takřka svatou, všeodpouštějící, takřka se vším smířenou, tichou a milou matku, která to se svými muži opravdu mnohdy neměla lehké. Malíř svojí manželku často využíval jako modelku - např.fotografie Sadistův korzet, kde pózovala nahá, omotaná provázky do sítě.... a takřka neustále jí byl v patách a nakonec natáčel na video i její vlastní smrt. Obětavá žena se navíc starala nejen o své narušené muže, ale i o nemohoucí vlastní matku i tchýni, s nimiž bydlela v jednom bytě. Díky ní rodina fungovala, držela své příbuzné nad vodou. Ovšem nepopírám, že i takové ženy žijí ). Depresivní, doporučuji jen určitému druhu publika. (22.06.2017)

4* kdyby jen Češi dokázali natočit taková dramata jako Poláci, tak by se na ty naše filmy dalo dívat a nemít z nich jen blbou náladu a depku. I když je to existenciální drama v hlavních rolích s poněkud vyšinutými asociálními charaktery, jak už to u umělců bývá, tak jejich životy dokázal režisér zobrazit objektivně a zároveň s nadhledem. Jsme tu svědky vývoje jedné rodiny v průběhu jednoho čtvrtstoletí podle skutečného příběhu. Zajímavé je, že film ignoruje politické změny, a ty se tam vůbec neprojeví. Stejně se nemění ani charaktery členů rodiny a i přes mnohé komplikace drží rodina pohromadě. Vyzdvihnout musím také práci kameramana i maskérů. Čtyři hvězdičky si tohle těžké drama zaslouží a určitě doporučuji vyzrálejším divákům. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (15.01.2018)