Poslední rodina

4* kdyby jen Češi dokázali natočit taková dramata jako Poláci, tak by se na ty naše filmy dalo dívat a nemít z nich jen blbou náladu a depku. I když je to existenciální drama v hlavních rolích s poněkud vyšinutými asociálními charaktery, jak už to u umělců bývá, tak jejich životy dokázal režisér zobrazit objektivně a zároveň s nadhledem. Jsme tu svědky vývoje jedné rodiny v průběhu jednoho čtvrtstoletí podle skutečného příběhu. Zajímavé je, že film ignoruje politické změny, a ty se tam vůbec neprojeví. Stejně se nemění ani charaktery členů rodiny a i přes mnohé komplikace drží rodina pohromadě. Vyzdvihnout musím také práci kameramana i maskérů. Čtyři hvězdičky si tohle těžké drama zaslouží a určitě doporučuji vyzrálejším divákům. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (15.01.2018)

Polský počin o tom, že mít debilního syna je vždy na škodu. Film svým způsobem parafrázuje universum Harryho Pottera, kde je Ronald Weasley stejně tupý, avšak má vlivné přátele, a proto je z obliga. Nutno ocenit jisté jadrné momenty typu "nepostavil se mi penis", které v kontrastu s hlavní dějovou linkou dávají smysl jako Gordon Ramsey kupující pravý tuzemský rum. (17.10.2017)

Film o duševně nemocném, silně neurotickém člověku, natočený na způsob Punch-Drunk Love, tam kde ovšem Paul Thomas Anderson nabízí experimentální romantickou komedii, debutující režisér Jan P. Matuszynski přichází s biografickým dramatem, v němž ani jedna postava nemá mé sympatie a jehož forma mne jako diváka ruší. Matuszynski je už ve svém celovečerním debutu hotový a plně vyzrálý režisér, s jehož uměleckým viděním světa se ale na hony míjím...toho neklidu, neuróz a klaustrofobních pocitů bylo až příliš... (03.10.2017)

[Scope - 2016] Pro mě rozhodně vítěz letošního projektu Scope 100. Nic kvalitnějšího jsem neviděl a toto polské dílo si pozornost rozhodně zaslouží. Místy až hodně trýznivý pohled na tři dekády rodinného soužití jedné opravdu ne příliš klasické polské rodiny. O to zajímavější všechno je, jelikož se jedná o známého polského malíře Zdzislawa Beksinského a jeho velice smutný životní příběh. Kvalitně natočené, ještě kvalitněji zahrané a samozřejmě podle skutečných událostí, které občas i zamrazí. Možná trošku delší než by muselo být, ale finální katarze Vám vše vynahradí, tedy pokud nejste znalý tohoto příběhu. (19.12.2016)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)