Pudr a benzin

Pudr a benzin je prvním filmovým experimentem talentovaných a sebevědomých mladíků. Na výsledku je to poznat a hlavní dějová linka je druhořadá. Tou nejsilnější zbraní se stal jejich důvěrně známý svět zábavné revue. Tím je dán základ, vše ostatní se jeví jako nechtěně zanedbaný doplněk a ochranná podpora. Sehranost šoféra Jiřího Voskovce a dopravního strážníka Jana Wericha je natolik zásadní, že zábavný prvek filmu funguje a ostatní méně přehlednější situace lze odpustit. Nemá smysl se v intelektuálním opojení a následné kocoviny ohánět termínem dokumentární film, byť je tato osvobozená prvotina především výpovědí doby. Cíl byl jiný, zkušenosti omezené, nadšení neutuchající a dravost ctižádostivá. Na sugestivně líčené drama to nestačilo, na osobitý filmařský debut díky tvárnosti a přizpůsobivosti již ano. Okouzlení groteskou němé éry je klíčovým momentem dynamického dua, jejich duch už nesl znaky přemýšlivého osvícení. Hlavní ženskou postavou spontánní zábavy je mladá nadějná herečka Marta Malá (půvabná Ela Šárková) s kostrbatější romantickou i dramatickou úlohou a módní atraktivní doplněk vytrvalých klaunů. Hlavní mužskou dramatickou postavou je Martin bratr Josef Malý (velmi zajímavý Bohuš Záhorský) s dramatickou vložkou rozmáhajícího se nešvaru závislosti a nelegálního organizovaného zločinu. Jeho morální dilema je kouskované a slouží jen k posílení závěrečné exhibice královských šašků. Z dalších rolí: úspěšný skladatel a autor divadelních her se žárlivým nedorozuměním romance Jiří David (příjemný Vojta Plachý-Tůma), laskavý libretista Richard (zajímavý Josef Skřivan, též v roli nerudného domovníka), z abstinence nevrlý baletní mistr Joe Brock (zajímavý Joe Jenčík), seriózní ředitel Čedoku (příjemný Miloš Nedbal), dotěrný vůdce zločinecké bandy Max (pozoruhodný Jan Sviták), ředitel divadla Marek (Alexander Třebovský), nespokojený policejní inspektor Vodička (příjemný Josef Kotalík), či vítězně poražený černý boxer (Battling Mathar). Pudr a benzín je smyslná zábava osvobozeného revue, klasické písně jsou chytlavé a důvtipně využívají slovních hrátek. Tolik zajímavých tvůrčích osobností pohromadě, kromě již zmíněných také Ježek, Honzl, Vích, Trégl a Steklý, se nevidí každý den. (04.07.2017)

Kolega Marigold přesně postihl význam a váhu tohoto prvního filmového počinu Osvobozených ještě před dobou ohrožení ČSR. Zvukový film znamenal kvalitativní přelom v dosavadním "řemesle" a nebylo málo těch, kdo jím opovrhovali nebo k němu pociťovali zřetelný despekt. Levice obecně byla filmovým uměním nadšena, její nadšení však často nebylo adekvátní docilovaným výsledkům. Pokud je úroveň filmu posuzována z těchto východisek, zdá se být viditelně vyšší. Že přitom váha dokumentu viditelně převládá nad uměleckým přínosem, je zřejmé. Aby bylo jasné ještě víc, připomenu "věk" tvůrců: V+W 26 let (dnes stěží absolventi FAMU, ale bez FAMU), Honzl něco málo přes třicet let. Jejich dosavadní filmová praxe a zkušenost, byla-li jaká, byla zanedbatelnou. Ale dokument může být nejen poučením, ale i potěšením. Tím spíš, děje-li se tak přes propast času. Dnes už takřka stoletou. (27.08.2007)

Jedna z prvních zvukových komedií a zároveň typ komediálního filmu, který je vlastně docela jinou komedií, než se za první republiky běžně točilo. Jakmile je na scéně V+W, je to o čtyř až pěti hvězdách. Bohužel ale ve filmu vystupují i jiné postavy, které mají své pasáže a ty nejsou ani z poloviny tak dobří. Příkladem může jít Ela Šárková, která rozhodně hereckým talentem nesrší, ba je přímo amatérská. Jen tanec jí šel. To tuto komedii sráží minimálně o jednu hvězdu. Druhou hvězdu ubírám za scénář, který oproti budoucím pracím V+W je o něco více průměrnějším, než nadprůměrnějším. 65% (19.01.2022)

Nejslabší film V+W. Nejcennější na něm jsou autentické ukázky z představení Osvobozeného divadla. Zbytek je rozkouskován na jednotlivé scénky, které vůbec nedrží pohromadě. Pokus o dějovou linii s obchodníky s kokainem rozhodně není tím potřebným jednotícím prvkem a spíš působí jako příležitost pro ostatní herce, aby si taky trochu zahráli. (23.11.2006)

Přestože filmu chybí jednotný rytmus (jde vlastně jen o sled různě dlouhých komických scének s naprosto odlišnou dynamikou – absurdních dialogů, fyzických akcí, honiček), jednotná poetika (divadelní scény, často převzaté přímo z jednotlivých her vedle scén výsostně filmových – např. úvodní jízda ulicemi Prahy) a pevná dějová linka (zkoušení nové revue ozvláštněné milostným a kriminálním motivem), nedá se říct, že by byl první vstup do filmové tvorby pro Voskovce a Wericha nějakým neúspěchem. Především ve scénách, odehrávajících se mimo divadelní budovu, se ukazuje znalost progresivní části světové kinematografie i jistá vynalézavost a snaha o specificky filmový jazyk. Hned úvodní scéna, ve které spolu se směrovou šipkou autokaru v popředí projíždíme ulicemi Prahy, sledujeme ruch velkoměsta, provoz, reklamní poutače, a jenž nakonec končí velmi nápaditě natočenou havárií (většina se odehraje ve zvukové stopě, vidíme jen rozbité sklíčko na směrové šipce) působí velmi moderně (především v kontextu tehdejší české produkce). Snaha o zachycení ruchu velkoměsta a silničního provozu je typická pro avantgardu. V tomto ohledu jsou příznačná i povolání dvou hlavních hrdinů – řidiče autokaru Voskovce a dopravního strážníka (že by odkaz na kolektivní hrdiny oblíbených grotesek britské firmy Keystone?) Wericha. Za podrobnější zmínku stojí i scéna automobilové honičky V a W s pašeráky kokainu. Dynamicky natočená scéna (tak, že při promítání působí zrychleně) doprovázená svižnou hudbou Jaroslava Ježka v sobě nezapře inspiraci nejslavnějšími filmovými groteskami. Dokonce dojde i na kropení protivníků hadicí. Na scénách výletu do přírody (při němž cestování s absurdním množstvím nábytku a jeho rozmísťování po lese je krásným ironizováním tehdy populární městské víkendové zábavy) a návštěvy „boxmače“ vidíme snahu zasadit příběh do reality moderního velkoměsta. (14.11.2005)