Pudr a benzin

Tenhle film od známého dua Voskovec a Werich se tak trochu vymyká z tehdejší prvorepublikové produkce a to právě považuju za záměr a jeho velké plus, protože se podařilo natočit něco neotřelého a originálního, i když je to trošku přitažené za vlasy a nerealistické. Ale to mi nebránilo, abych si z filmu odnesla zajímavý zážitek. (18.05.2011)

Bylo by strašně snadné tenhle film "popravit" pro ledabylou režii, plytký děj, mizerný střih nebo nejrůznější technické obtíže... Ještě před tím by ovšem nebylo od věci, podumat o dobovém kontextu. Nejen, že sotva šestadvacetiletí Werich s Voskovcem neměli do té doby s filmem, notabene zvukovým filmem přílišné zkušenosti, nejen, že je neměl ani Honzl jako režisér, do té doby čistě divadelní, ale především, samotný zvukový film byl stále ještě novinkou, která i pro ostřílené filmové tvůrce znamenala řadu problémů navíc. Werich s Voskovcem si navíc svou úlohu nikterak neulehčovali a klidně natáčeli řadu scén v exteriérech či v reálných interiérech. Problémům s málo citlivými mikrofony zřejmě film "vděčí" za nepřirozenou deklamaci většiny zúčastněných. Přestože film opravdu je slepencem divadelních scének, tehdy populárních písní, komiky vysloveně groteskové (včetně toho, že v části scény se zaseknutým zvonkem nezní zvuk), je tu nepochybně i řada míst, které neskrývají evidentní snahu po experimentu a po maximálním možném využití nového média. Je to takové dosti svobodné a nesmírně roztomilé "ohmatávání možností". K pozitivům samozřejmě přičtěme i spoustu úžasných fórů, například hlášení o "zraněných a usmrcených kobližkách", odzbrojující konstatování "všechny větší dopravní nehody jsem tu řídil já, váženej pane", dohadování se ohledně parkování "našeho vícesedadlového kabrioletu", či onu nádhernou parodii na reklamní slogan v podobě geniální věty "Když Mogul, tak do huby"... Celkový dojem: 70% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, Marthos, Sarpele, LeoH (27.12.2010)

Jako záznam skečů z Osvobozeného divadla má film nespornou hodnotu, po filmové stránce však náležitě skřípe. Pospojování nápaditých čísel nápodobou grotesek často příliš nefunguje a občas je hodně násilné. Navíc většina herců hraje neomezeně prkeně a vyvolává nechtěné salvy smíchu. Prvky absurdního humoru však vytvářejí docela zajímavou a ojedinělou odrůdu dobové veselohry. (25.11.2009)

Mně osobně přijde tento film nejblíž tomu, co ti dva v divadle dělali. Dělali samý blbosti s tímhle filmem se to má taky tak. Je tu ale pár hluchých míst, ovšem zase mnohem méně než v pozdějších filmech. Celý výlet do přírody a boxerské utkání je velká pecka. Závěr možná trochu pokulhává, ale za vidění rozhodně stojí všecko. 85% (21.12.2017)

Přestože filmu chybí jednotný rytmus (jde vlastně jen o sled různě dlouhých komických scének s naprosto odlišnou dynamikou – absurdních dialogů, fyzických akcí, honiček), jednotná poetika (divadelní scény, často převzaté přímo z jednotlivých her vedle scén výsostně filmových – např. úvodní jízda ulicemi Prahy) a pevná dějová linka (zkoušení nové revue ozvláštněné milostným a kriminálním motivem), nedá se říct, že by byl první vstup do filmové tvorby pro Voskovce a Wericha nějakým neúspěchem. Především ve scénách, odehrávajících se mimo divadelní budovu, se ukazuje znalost progresivní části světové kinematografie i jistá vynalézavost a snaha o specificky filmový jazyk. Hned úvodní scéna, ve které spolu se směrovou šipkou autokaru v popředí projíždíme ulicemi Prahy, sledujeme ruch velkoměsta, provoz, reklamní poutače, a jenž nakonec končí velmi nápaditě natočenou havárií (většina se odehraje ve zvukové stopě, vidíme jen rozbité sklíčko na směrové šipce) působí velmi moderně (především v kontextu tehdejší české produkce). Snaha o zachycení ruchu velkoměsta a silničního provozu je typická pro avantgardu. V tomto ohledu jsou příznačná i povolání dvou hlavních hrdinů – řidiče autokaru Voskovce a dopravního strážníka (že by odkaz na kolektivní hrdiny oblíbených grotesek britské firmy Keystone?) Wericha. Za podrobnější zmínku stojí i scéna automobilové honičky V a W s pašeráky kokainu. Dynamicky natočená scéna (tak, že při promítání působí zrychleně) doprovázená svižnou hudbou Jaroslava Ježka v sobě nezapře inspiraci nejslavnějšími filmovými groteskami. Dokonce dojde i na kropení protivníků hadicí. Na scénách výletu do přírody (při němž cestování s absurdním množstvím nábytku a jeho rozmísťování po lese je krásným ironizováním tehdy populární městské víkendové zábavy) a návštěvy „boxmače“ vidíme snahu zasadit příběh do reality moderního velkoměsta. (14.11.2005)