Dům z písku a mlhy

Pro mě osobně nekoukatelný film, po dvaceti mínutách jsem ho ve stavu vrcholného odporu vypnul. Nekonečně mě srala Jennifer Connelly i celý ten obskurní děj, který budil zdání nějaké zkurvené multi-kulti telenovely. Tenhle film mě nekonečným způsobem míjí. Nehodnotím a chci to teď hned z hlavy vytěsnit. (24.08.2013)

"Poletoval kolem, narážel do stěn. Cítila jsem na obličeji pohyb jeho křídel..." Jak rozehrát optimální psychologickou a emocionální hru? Dosadit na posty hráčů postavy, z nichž žádnou nebudeme moci jednoznačně odsoudit. Kathy je mladá žena, jejíž život nešlape tu nejšťastnější cestu, navíc byla zrovna díky úřednímu omylu vystěhována z domu. Dům za zlomek ceny kupuje plukovník Behrani, íránský imigrant, snažící se tvrdou prací rodině alespoň částečně nahradit zašlou prosperitu. Zatímco Kathy přes úřady usiluje o svá práva, Behrani plánuje dům opět prodat, několikanásobně dráž nad aukční cenou. První polovina filmu plynule teče především představovací rovinou. Kathy bředne v bahně vlastní zoufalosti, občasně se nadechujíc v podobě návštěv "svého" pozemku, kde však tvrdě naráží na nezdolnou zeď odmítavosti Behraniho. Jistotou se jí tak stává jen Lester Burdon, zástupce šerifa, a citové pouto, které mezi nimi roste. Behrani je cílevědomý muž, nikoliv však chladný a bezcitný. Ke své ignoraci Kathyina problému má důvody neotřesitelně pevné, jelikož dům se zdá být branou, jíž může konečně se svou ženou a synem projít opět na cestu ke klidu a štěstí. Spouští destruktivní zbraně se stává Lester. Jeho náklonost ke Kathy, stejně jako potřeba jednat, může v dané situaci mít devastující následky jak na jeho vlastní rodinu a zaměstnání, tak i na Behraniho... a Kathy samotnou. Napětí roste. Nejsilnějšími devízami filmu, spolu se scénářem, jsou herci. Ben Kingsley mě po nedávno viděné Smrti a dívce znovu odrovnal, Jennifer Connelly úspěšně sekunduje, výborní jsou i herci ve vedlejších rolích - zejména Shohreh Aghdashloo jako Behraniho žena Nadi, hotově ztělesňující dobro. Snímek je protnut řádkou atmosférických záběrů, v nichž hraje hlavní roli valící se mlha, podtržen smutnou hudbou Jamese Hornera a citově několikrát znásoben ve druhé polovině, kde aroma soukromé apokalypsy nabírá intenzitu. Sklíčenost je ve filmu přítomná od začátku, ale možná tragédie může mít několik vyústění a dlouho není jasné, které to bude... Některé scény ze závěru (běh o syna, Behrani v uniformě) jsou emotivně zdrcující. Velmi silný film, schopný člověka psychicky rozebrat na atomy. ----------SPOILER---------- Scéna zastřelení Behraniho syna mi svou vypjatostí málem vzala chuť koukat na film dál a Lesterovi jsem v ten moment přál spolykat pytel žiletek. Negativní a zkázonosně tragický vrchol filmu... Celková katarze má kořeny hlavně v uvědomění si, jak bude moci Kathy dále žít s vědomím, že ačkoliv činitelem byl Lester, celá tragédie vzešla z její neschopnosti postavit svůj život na nohy. (16.01.2008)

Výborná výchozí situace a perfektně napsané ústřední postavy jsou hlavní devizou scénáře, který se ovšem nakonec stává i zřejmě jedinou slabinou filmu. Jennifer Connelly a Ben Kingsley totiž předvádějí bezchybné herecké výkony, režisér má cit pro atmosféru, dokonalé jsou i hudba a kamera, filmu samotnému k tomu ale pořád kousek chybí. (17.05.2011)

Jsou filmy a FILMY. Ty první jsou populárnější, ty druhé lepší. V těch prvních jsou postavy, v těch druhých lidé. První obsahují patos, druhé cit. A do druhé skupiny patří tento neobyčejně vyzrálý debut, jehož režiséra Perelmana jsem si hned zařadil mezi největší talenty posledních let. Ve filmu funguje prakticky všechno, režie, kamera (prosvítání světla skrze koruny, západ Slunce nad mořem), scénář je skvěle vystavěn a vygradován, děj je uvěřitelný a především hluboce lidský. Životní jsou i lidé, jejichž osudy sledujeme. Herci jsou fantastičtí, Bena Kingsleyho jsem nikdy moc neregistroval, tady mě však naprosto dostal, Jennifer Connelly dokazuje, že není jen děsná kočka, ale i velmi dobrá herečka, a z ostatních musím zmínit mě dosud neznámou Shohreh Aghdashloo. Ve světle tohoto filmu se musím ptát, podle čeho rozhoduje Akademie o vítězi Oskarů... (18.05.2006)

Zatraceně účiná deprese, která staví na precizně budovaném napětí - věrohodně zoufalé postavy, pomalá melancholická hudba a povedená kamera (o zajímavých kompozicích nemluvě). Závěrečná katarze je silná, na můj vkus ovšem příliš rychlá, což jí ubírá na věrohodnosti. Přesto jde o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, které jsem v roce 2004 viděl... (07.12.2005)